Archeologický atlas státního zámku Lednice

Státní zámek Lednice s  přilehlým rozsáhlým parkem je nedílnou a velmi důležitou součástí pozoruhodného krajinného a architektonicky vyváženého celku Lednicko-valtického areálu, který vytvářel podle jednotného organizačního a kompozičního plánu hlavně během 18. a první poloviny 19. století rod Liechtensteinů.

                                                Petr Vitula – Radmila Stránská

Honosná šlechtická sídla ve Valticích a Lednici doplněná řadou převážně romantických staveb v širším okolí tvoří spolu s citlivě upravenou přírodní krajinou jeden z nejhodnotnějších umělecky ztvárněných kulturních celků na světě. Pro svůj historický význam byl Lednicko-valtický areál v roce 1992 prohlášen nejprve památkovou zónou (vyhláška Ministerstva kultury České republiky č. 484/1992) a v roce 1995 získaly areály zámků a parků statut národních kulturních památek (nařízení vlády č. 262/1995 Sb.). Ocenění hodnoty území vyvrcholilo dne 7. prosince 1996 zapsáním celého areálu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Současná značně složitá novogotická podoba zámku v  Lednici je výsledkem neustálých a rozsáhlých přestaveb v  duchu rychle se měnících architektonických slohů. Důmyslně ukrývá potenciál vědomostí o stavebně historickém vývoji, jehož počátek sahá hluboko do středověku. Dopracovat se k novým poznatkům bez použití destruktivních z  hlediska památkové péče nežádoucích metod jde jen velmi ztěžka. Nicméně, nutná údržba čas od času přece jen vyžaduje určité zásahy do terénu i vlastních budov (statické zajištěni, rekonstrukce odpadních systémů, odvlhčení zdiva apod.). Právě takové příležitosti byly v Lednici od roku 2000 systematicky sledovány a využívány k zaměření a dokumentaci odkrytých archeologických objektů a situací.

Cílem této práce je především podrobné a přesné zmapování všech dokumentovaných výkopů včetně plošného schematického zobrazení odkrytých archeologických situací. Jejich následné vyhodnocení z hlediska dosud skrytého potenciálu může v  budoucnu sloužit jako důležitý informační zdroj přinášející nové podněty k zamyšlení a dílčí poznatky, které prohlubují naše znalosti o stavebně historickém vývoji. Jejich zveřejnění na internetu tyto informace předkládá nejen odborné, ale i široké laické veřejnosti a tím propaguje objekt a probouzí větší zájem o něj. Pro správu objektu, projektanty i výkonné orgány státní památkové péče pak může být mapa kvalitním podkladem pro přípravu dalších investičních akcí, kdy je třeba minimalizovat jejich negativní dopady na národní kulturní památku a její prostředí. Může se stát účinným nástrojem preventivní ochrany archeologicky exponovaných terénů na plošně chráněném území Lednicko-valtického areálu v souladu s naplňováním Evropské úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy.

Metoda výzkumů a jejich zpracování

Od roku 2000 bylo v areálu lednického zámku provedeno několik záchranných a zjišťovacích archeologických výzkumů. Většinou šlo o akce, které prováděli pracovníci oddělení archeologie NPÚ ÚOP v Brně během liniových staveb (obnova kanalizace, pokládka závlahového systému, odvlhčení zdiva aj.). Probíhaly formou pravidelných výjezdů, v jejichž průběhu byly narušené archeologické situace vždy začištěny, zdokumentovány a přesně zaměřeny totální geodetickou stanicí v souřadnicích S-JTSK.

Při zpracování a plošném mapování jsme jednotlivé stavební akce nerozlišovali, neboť některé z nich probíhaly souběžně, a to v takovém rozsahu, že účel výkopů se často nedal přesně určit. Proto jsou v této práci zmapovány všechny dokumentované výkopy a situace bez bližšího rozlišení jednotlivých stavebních akcí. Obvody výkopů jsou provedeny červenou barvou, zděné relikty jsou rozlišeny podle typů na zdi cihelné (oranžová barva), kamenocihelné (světlehnědá barva) a kamenné (šedá barva), dále jsou vyčleněny podlahy (světle modrá barva) a odpadní kanály či stoky (fialová barva) bez další bližší specifikace. Zpracování výzkumů proběhlo téměř výhradně prostřednictvím počítačové techniky, takže všechny výstupy jsou plně interaktivní. Podkladem pro zhotovení plánové dokumentace je graficky zobrazené geodetické zaměření a vektorizované transformované kresby v  rastrové podobě, takže s výslednými plány lze dále pracovat v  jakémkoli formátu některého z grafických programů (*.dgn, *.dwg, *.dxf aj.). Návaznost na běžně používaný mapový systém je zajištěna prostřednictvím nám dostupných rastrových Základních map 1:10000 (obr. 21 - 25). Pro lepší a přehlednější zobrazení byly příslušné mapové listy zájmového území rozčleněny až na dvě úrovně podlistů (obr. 22) označených za lomítkem písmenem a číslem (např. 34-23-08/A1/B2 - mapový list ZM 34-23-08, první úroveň podlistu A1, druhá úroveň podlistu B2).

Archeologické lokality na katastru Lednice

Katastrální území obce Lednice (obr. 24), rozkládající se částečně v nivě  a částečně na vysoké pravobřežní terase řeky Dyje v nadmořské výšce okolo 172 m, bylo příznivým místem k osídlení. Území je poměrně bohaté na archeologické nálezy, některé starší nálezy jsou vzhledem k  neznámým nálezovým okolnostem nelokalizovatelné. Současný stav poznání umožňuje lokalizovat na daném území celkem 10 nalezišť (obr. 24) s doklady osídlení od pravěku až po středověk. Ze samotného intravilánu obce jsou doloženy nejenom středověké a novověké nálezy, ale výrazně jsou zastoupeny i různé pravěké kultury. Lokality se koncentrují převážně v západní, jihozápadní a jižní části katastru, sever a východ katastrálního území je vzhledem k inundačnímu terénu řeky Dyje téměř bez nálezů.

Nejstarší pravěké osídlení dokládají ojedinělé nálezy bíle patinovaného rohozce (Klíma 1972, 100). Výrazněji je nálezy zastoupena mladší a pozdní doba kamenná. Z období starších fází mladší doby kamenné je to především broušená kamenná industrie  (kopytovitý klín z  prostoru radnice bez bližších nálezových okolností) a keramický materiál kultury s lineární keramikou (obr. 24: lokalita č. 1). Výraznější množství nálezů patří mladším obdobím neolitu, a to především kultuře s moravskou malovanou keramikou (obr. 24: lokality č. 8, 10), která je zastoupena v nálezech z lokalit Czuckova cihelna, trať Bohnhalmäcker, Nejdecká ulice (Klanicová 1996, 243,  Skutil 1930-1935, 143). Pozdní doba kamenná (obr. 24: lokality č. 8, 9) je doložena náhodným nálezem keramického materiálu  kultury se zvoncovitými poháry z trati Bohnhalmäcker a broušené industrie kutury se šňůrovou keramikou v trati Altgebirge (Freising 1933).     

Osídlení doby bronzové (obr. 24: lokality č. 1, 5, 8, 9) je na katastrálním území doloženo především nálezy hrobů únětické kultury starší doby bronzové - Czuckova cihelna (Červinka 1902, 168, Stuchlík 1984, 181, AÚB NZ 1850/79), Nejdecká ulice (Dočkal – Krechler, 1987, 78-79) a hliník bývalé obecní cihelny, dnes okolí křižovatky ulic Nejdecká a Mikulovská  (Freising, 1933), kde lze předpokládat i únětické sídliště (NZ AÚB č.j. 731/51).  Jihozápadně od této polohy v polích nad Hlohoveckým rybníkem (trať Oberfeld, Flur Oberfeld) byl již v roce 1895 objeven kostrový hrob s inventářem únětické kultury, další hrob obložený kameny byl prokopán v roce 1932 (Klanicová, 1996, 249).  Středodunajské mohylové kultuře střední doby bronzové náleží keramický depot objevený v roce 1936 na pozemku F. Püchera a obsahující přes 20 keramických nádob a kámen s vyleštěnou třecí plochou (AÚB NZ 192/46). Mladší a pozdní doba bronzová je doložena nálezy žárových hrobů zjištěných na počátku minulého století  na pozemku J. Gaidosche, dnes pravděpodobně v intravilánu v okolí Mikulovské ulice. Popsány jsou 3 žárové hroby a další 2-3 rozrušené, na základě materiálu jsou nálezy datovány do starší fáze velatické kultury (Freising 1933, Říhovský 1963, 74-76). Sídlištní objekt s velatickou keramikou byl prozkoumán v  roce 1990 v Nejdecké ulici (Klanicová-Peška 1993, 114).  Přítomnost osídlení ze starší doby železné je doložena pouze ojediněle, halštatský materiál se objevuje v prostoru bývalé obecní cihelny a Czuckovy cihelny (Klanicová 1996, 244).

Ranou dobu dějinnou (obr. 24: lokality č 1, 5, 8, 9) na katastru Lednice představují nálezy laténské keramiky. V roce 1924 byly v prostoru Czuckovy cihelny narušeny sídlištní objekty laténského sídliště  (Meduna 1961, 75) a kostrové pohřebiště (Filip, 1956, 402). Doba římská je prozatím doložena sídlištními objekty z intravilánu obce – v prostoru Mikulovské ulice byla v roce 1990 zjištěna římská polozemnice (Klanicová-Peška 1993, 114).  Zajímavý nález pochází z prostoru zámeckého parku (bohužel bez bližší lokalizace), kdy při regulaci zachránil F. Czullik poklad 35 bronzových a měděných mincí, z nichž byly určeny asy Kommoda, Antonia Pia, Marka Aurelia a menší mince Konstantina II., Konstanta a Valenta (AÚB NZ 848/1946, 972/59, Slepička 1936, 22-24). Osídlení dokládají i další nálezy z katastru bez bližší lokalizace – denár Septima Severa a zlomky keramiky z mladší doby římské. Z období stěhování národů jsou doposud známy pouze ojedinělé keramické nálezy bez bližších nálezových okolností. 

Nová etapa osídlení nastává v době hradištní (obr. 24: lokality č. 1, 3, 8). Při výkopu rýhy plynovodní přípojky u silnice Lednice-Bulhary byly narušeny kostrové hroby, které na základě keramického materiálu, způsobu uložení a orientace umožňují datování do doby velkomoravské (Dočkal-Krechler 1987, 78-79). V roce 1978 bylo prozkoumáno sídliště ze střední doby hradištní na okraji terasy mezi Dyjí a silnicí Lednice-Bulhary. Menším archeologickým výzkumem byly prozkoumány sídlištní objekty – zemnice, zahloubené pece a ohniště s doklady vyspělé středohradištní keramiky (Dočkal-Měřínský 1980, 45-46). Z mladší doby hradištní není doposud doloženo výraznější osídlení. Bez bližší lokalizace jsou z katastru uváděny nálezy tuhových střepů z pozdní doby hradištní, středověké železné předměty – kopí s tulejkou, podkovy, středověký džbánek (Klanicová 1996, 245). 

Ačkoli v prostoru lednického zámku a přilehlého parku (obr. 24: lokality č. 1 a 2) probíhaly od minulého století různé stavební aktivity doprovázené nutně zásahy do terénu, nejsou v archivu nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR v Brně (vyjma výše uvedených) uloženy žádné informace. Archeologické výzkumy se zde začaly realizovat až po roce 2000 archeologickým oddělením NPÚ ÚOP v Brně.

Z celkového počtu 10 dosud známých nalezišť na katastru Lednice (obr. 24) bude  věnována pozornost zejména dvěma lokalitám (obr. 24: lokality č. 1 a 2) situovaným  přímo v zámeckém areálu a přilehlém parku. Jde o vyvýšený prostor se zámeckými budovami nad údolní nivou řeky Dyje (obr. 24 a 25: lokalita č. 1) a návrší s  romantickými stavbami akvaduktu a umělé jeskyně, tzv. pekla, v zámeckém parku (obr. 24, 114 – 117: lokalita č. 2).

Přehled archeologických lokalit na katastru Lednice (obr. 24) a jejich datování

Lokalita č. 1: Mladší doba kamenná – kultura s lineární keramikou, pozdní doba kamenná, pozdní doba bronzová, laténské období, mladší doba římská, slovanské mladohradištní období, středověk, novověk (Klanicová 1996, 243-258; Vitula – Stránská 2006, 7-37).

Lokalita č. 2: novověk (Vitula – Stránská 2006, 7-37).

Lokalita č. 3: slovanské mladohradištní období (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 4: mladší doba kamenná (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 5: starší doba bronzová, doba římská, kostrový hrob bez nálezů (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 6: starší doba bronzová – kultura únětická, střední doba bronzová – kultura středodunajská mohylová, halštatské období – kultura horákovská (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 7: středověk (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 8: mladší doba kamenná – kultura s moravskou malovanou keramikou, starší doba bronzová – kultura protoúnětická, střední doba bronzová – kultura středodunajská mohylová, mladší doba bronzová – velatická fáze kultury středodunajských popelnicových polí, doba stěhování národů, slovanské středohradištní období (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 9: pozdní doba kamenná – kultura se šňůrovou keramikou, starší doba bronzová – kultura únětická, halštatské období – kultura horákovská, doba římská (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Lokalita č. 10: mladší doba kamenná – kultura s moravskou malovanou keramikou, pozdní doba kamenná – kultura se zvoncovitými poháry (Klanicová 1996, 243-258 – zde další literatura).

Prostředí a stručný přehled historického a stavebního vývoje lednického zámku (obr. 24 a 25: lokalita č. 1)

Lokalita s  rozsáhlým komplexem zámeckých budov zaujímá prostor rozlehlé ostrožny, kterou tvoří výrazně vyvýšená pravobřežní terasa řeky Dyje v nadmořské výšce 167,5 – 168,5 m. Směrem k severu je terén poměrně příkře skloněn a přechází do údolní nivy s nadmořskou výškou 161,5 m. Geologicky a geomorfologicky je naleziště i jeho okolí součástí sníženiny Dolnomoravského úvalu, který je z  větší části vyplněn mohutnými komplexy faciálně značně proměnlivých sedimentů neogenního stáří, ležících na podloží karpatských flyšových příkrovů. Povrch neogenních sedimentů, tvořených jíly, je místy překryt kvartérními fluviálními písky a štěrkopísky, a ty ještě často pokrývají náplavové či sprašové hlíny.

Obec Lednice se připomíná již v listině  olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy patřila místním vladykům Adamarovi a Lipertovi z Lednice, kteří si zde zřejmě brzy poté vybudovali tvrz střežící nejspíše významný brod přes řeku Dyji na severojižní obchodní cestě. Již před polovinou 13. století se za vlády Václava I. dostává Lednice do rukou rakouského šlechtice Sifrieda Waise (Sirotek). V roce 1322 postoupil Ortlín Sirotek tvrz s  dvorem Janovi z Lichtenštejna. Od té doby až do roku 1945 byla Lednice, s krátkou přestávkou v letech 1571-1576, v držení rodu Lichtenštejnů (Plaček 1996, 213; Samek 1999, 315; Svoboda 2004, 175-185). Nejstarší písemné zmínky o tvrzi se datují až k roku 1371 (k roku 1370 je uváděn jen dvůr s věží), později je pak zmiňována v roce 1582 (Nekuda-Unger 1981, 172).

Zámecké budovy, zahrady a přilehlý park jsou propojeny s městečkem a spolu s  nedalekými Valticemi a Břeclaví tvoří komplex někdejších lichtenštejnských držav na jižní Moravě. Příslušníci tohoto rodu se nejčastěji uplatňovali ve vojenských službách, od druhé poloviny 15. století se pak objevují i v nevyšších zemských úřadech.

V 16. století vlastnil Lednici Kryštof z Lichtenštejna zvaný Rozmařilý, který chtěl panství  prodat, ale jeho poddaní se obrátili na císaře a ten prodej nepovolil. Císař potom sám Lednici držel až do roku 1576, kdy ji zpět získal  Hartmann II. z Lichtenštejna. Za jeho panování pravděpodobně prošla gotická tvrz první významnou přestavbou na renesanční zámek, o jehož podobě však není nic bližšího známo (Czajkowski 1999). Zřejmě ve stejné době byla založena okrasná zahrada kolem objektu a začalo se také s vysušováním bažinatého okolí na straně jedné a zřizováním nových rybníků na straně druhé (Plaček 1996, 213).

Na počátku 17. století se Lednice stala rodovým majetkem Lichtenštejnů a jako nejstarší ji zdědil Karel I. (1569 -1627), zakladatel tzv. karolinské větve.  Karel byl roku 1608 povýšen do knížecího stavu, což  s sebou přineslo velký rozmach moci a majetku. Na Lednici se to odrazilo rozšířením zámku, dostavbou rozsáhlého komplexu hospodářských budov a úpravou parku. Za stavovského povstání stál Karel I. na straně Habsburků a účastnil se i bitvy na Bílé hoře. V následném období po roce 1620 se díky skupování konfiskovaných majetků stali Lichtenštejni nejbohatším rodem na Moravě. Obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil i velkolepé stavební podnikání.

Zámek v  pravém slova smyslu začal budovat až Karel Eusebius (1611-1684) po svém návratu ze studijních cest po Evropě v roce 1632. Na stavbě se postupně podíleli význační architekti a umělci své doby – G. G. Tencalla, F. Caratti, A. Erna a jeho syn J. K. Erna.  Tehdejší podoba zámku je zachycena na kresbách J. A. Delsenbacha (Prokop 1904, 1116), následnými přestavbami se však objekt zcela změnil (Prokop 1904, 1372).  Z barokního komplexu se z větší části zachovaly pouze budovy stájí postavené podle návrhu J. B. Fischera z Erlachu,  na jejich dokončení se podílel D. Martinelli.  Zámek s konírnami propojovalo zalomené křídlo, které vzniklo při přestavbě před rokem 1730. Na konci 18. století se úplně proměnil i park – z původních francouzských zahrad vznikl klasicistní přírodně krajinářský celek s  prvními drobnými architektonickými stavbami (Plaček 1996, 214).

Od roku 1836 patřila Lednice knížeti Aloisi II. (1796 – 1858), za jehož vlády došlo v letech 1846 – 1858 k poslední rozsáhlé a zásadní přestavbě zámku. Ta učinila z objektu honosnou ukázku tudorovské novogotiky. Realizátorem přestavby byl lichtenštejnský dvorní architekt G. Wingelmüller, který absolvoval studijní cestu do Anglie a Skotska, aby při  stavbě použil tvarosloví s co nejvyšší původností. Při přestavbě byla maximálně využita hmota zámku. Na této rozsáhlé přestavbě se podílel také architekt J. Kornhäusel, který již dříve  přestavěl zahradní křídlo zámku v empírovém slohu a v letech 1843 – 1845 realizoval výstavbu unikátního skleníku na východní straně zámecké budovy, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan P. H. Desvignes. Vstupní prostor a spojení mezi skleníkem a zámkem tvořil květinový sál (Plaček 1996, 215).  Po smrti Aloise II. patřila Lednice od roku 1858 až do roku 1929 jeho synovi Janu II. z Lichtenštejna, kdy přešla na jeho bratra Františka (1853 – 1938). Po jeho smrti byl posledním lichtenštejnským držitelem Lednice vzdálený bratranec František Josef II. (1906 – 1939).

Po druhé světové válce byly všechny lichtenštejnské majetky podle dekretu prezidenta republiky zkonfiskovány, zámek byl převeden do majetku státu  a od  šedesátých let je areál zámku s parkem ve správě Národního památkového ústavu.

Záchranné a zjišťovací výzkumy NPÚ ÚOP v Brně v areálu lednického zámku v letech 2000 – 2021

Do roku 2000 nemáme žádné zprávy o archeologických výzkumech v areálu lednického zámku, ať už záchranných či zjišťovacích, a to i přes poměrně častou a rozsáhlou stavební činnost. Od roku 2000 uskutečnili pracovníci oddělení archeologie Národního památkové ústavu, územního odborného pracoviště v Brně celkem 12 výzkumných akcí. Z nich 9 bylo záchranných vyvolaných stavební činností a 3 zjišťovací či předstihové (výzkum jezírka ve skleníku, výzkum Pekla a Akvaduktu v zámeckém parku, výzkum za účelem dohledání studny mezi SV křídlem zámku a JV křídlem jízdárny). Jeden plošně rozsáhlý záchranný výzkum provedli v roce 2012 pracovníci Archaia Brno, z. ú. v prostoru jízdáren.  

Výzkumné akce:

1. 2000 – zjišťovací výzkum jezírka v zámeckém skleníku (NPÚ ÚOP Brno).

2. 2003 – zjišťovací výzkum Akvaduktu a Pekla v zámeckém parku (NPÚ ÚOP Brno).

3. 2004 – záchranný výzkum při statickém zajištění Pekla v zámeckém parku (NPÚ ÚOP

   Brno).

4. 2004 – 2005 – záchranný výzkum při obnově dešťové a splaškové kanalizace a čističky

    odpadních vod (NPÚ ÚOP  Brno).

5. 2005 – záchranný výzkum při rekonstrukci závlahového systému v zámeckém parku

   (NPÚ ÚOP  Brno).

6. 2008 – 2011 – záchranný výzkum při odvlhčení zdiva zámeckých budov (NPÚ ÚOP 

    Brno).

7. 2009 – záchranný výzkum ve výkopech pro elektrické vedení (NPÚ ÚOP  Brno).

8. 2009 – záchranný výzkum ve výkopu pro odvodnění zámeckého skleníku (NPÚ ÚOP 

    Brno).

9. 2012 – zjišťovací sondáž za účelem nalezení studny (NPÚ ÚOP  Brno).

10. 2012 – 2013 – záchranný výzkum při obnově jízdáren (Archaia Brno, z. ú.).

11. 2014 – záchranný výzkum při opravě starých kanalizačních stok (NPÚ ÚOP Brno).

12. 2019 – záchranný výzkum při opravě minaretu v zámeckém parku (NPÚ ÚOP Brno)

13. 2021 – záchranný výzkum při opravě podzemní chodby minaretu v zámeckém parku

     (NPÚ ÚOP Brno).

Lokalita č. 1 (obr. 24 – 27)

Půdorys budov současného zámku umožňuje vymezení oddělených a částečně i uzavřených nezastavěných ploch či spíše sektorů, z nichž každý má svoje specifika a samozřejmě také odlišný archeologický potenciál. Jedním ze dvou společných rysů všech je přítomnost podložních geologicky uložených vrstev, tvořených zpravidla sprašovými hlínami, níže pak proložených vrstvami říčních písků.

Mapový list 34-23-08/E2/A3 (obr. 27 a 28)

Ve výkopu pro závlahové potrubí bely odkryty dvě 2 zídky, jedna kamenocihelná (světle hnědá barva), druhá cihelná (oranžová barva) a dřevěné koryto (fialová barva).

Mapový list 34-23-08/D2/G2 (obr. 27, 29, 30 – 32)

Ve výkopu pro závlahové potrubí byly odkryty dvě spojující se cihelné kanalizační stoky (fialová barva).

Mapové listy 34-23-08/D1/F6 a 34-23-08/D1/G6 (obr. 33 – 58)

Výkopy pro kanalizační potrubí a pro odvlhčení obvodového zdiva zámeckých budov byly v těchto partiích 1 – 2 m hluboké, podloží v hloubce 1,5 m bylo zachyceno jen sporadicky.  Mocnost antropogenního souvrství se v tomto sektoru pohybuje v rozmezí od 1 do 2 m. Tvoří ho středověké objekty a půdní horizont, 3 až 4 hlavní novověké vrstvy a současná povrchová úprava. Ve výkopu před vchodem do kaple byla v profilu zachycena vrstva s nálezy z mladší doby hradištní. Značně složitá souvrství ukrývají velmi hustou síť zděných reliktů, z nichž nejstarší čistě kamenné (šedá barva) mohou být už vrcholně středověké. Kamenocihelné zdi (světlehnědá barva) jsou pravděpodobně renesanční až barokní a čistě cihelné (oranžová barva) pak z 19. stol (obr. 36 – 58). Převážně barokních  je zřejmě i většina odpadních stok (fialová barva), i když v některých případech nelze zcela vyloučit jejich renesanční stáří. Nález čtyř hrobů bez nálezů (tmavomodrá barva), z nichž jeden byl pod cihelnou podlahou (světlemodrá barva), na níž spočíval  raně novověký křížek, mohou signalizovat přítomnost starší sakrální stavby. Uvažovat snad můžeme o gotickém kostele sv. Jakuba Většího, který zachycuje jedině veduta z pol. 18. stol. kreslená asi podle starší předlohy (obr. 17). Víme o něm, že byl ještě v 70. letech 16. stol. opravován, ale vzápětí pak zbořen, a to nespíše v souvislosti s výstavbou barokního zámku, jehož nová zámecká kaple ho nahradila.

Mapové listy 34-23-08/D1/F5 a 34-23-08/D1/F6 (obr. 59 – 71)

Výkopy pro kanalizaci a odvlhčení zdiv v prostoru tzv. jezdeckého nádvoří dosahovaly výkopy hloubky 0,5 – 2,0 m. Podloží bylo zachyceno u vjezdu v hloubce 2 m, v nižších partiích u vjezdu do barokní jízdárny pak jen v hloubce 0,5 m. Antropogenní souvrství v nadloží tvořilo několik vrstev silně promísených stavebním odpadem. Vlastní nádvoří je protkáno nejen složitou sítí kanálů a stok (fialová barva), ale také kamenocihelných (světlehnědá barva) a cihelných (oranžová barva) zdí, místy i se zbytky k nim se přimykajících dlážděných podlah (bleděmodrá barva). Nejspíše jde o pozůstatky barokních, ojediněle snad ještě renesančních staveb. 

Mapový list 34-23-08/D1/F6 (obr. 72 – 78)

Ve výkopech pro kanalizaci a odvlhčení zdiv byly v těchto místech dokumentovány převážně relikty novověkých kanalizačních systémů (fialová barva) a kamenocihelné opěrné zdi někdejších barokních teras (hnědá barva). V JV části sektoru byl zachycen kanál překrytý druhotně použitými barokními kamennými články (obr. 77 a 78).

Mapový list 34-23-08/D1/F6 (obr. 79 – 87)

Ve výkopech 1,5 – 2,0 m hlubokých bylo při jejich dně sporadicky zachyceno sprašové podloží. Nad ním se nacházelo mohutné souvrství antropogenního původu tvořené pravěkým půdním horizontem, 5 až 6 novověkými vrstvami a současnou povrchovou úpravou. Původně se zde terén vyvýšené rozlehlé ostrožny klonil směrem do údolní nivy. Toho zřejmě využívala dispozice barokní fáze zámku, která do těchto míst situovala stupňovité zahradní terasy zachycené na vyobrazení J. A. Delsenbacha z roku 1720 (obr. 9) a na starém plánu I. Hölla z roku 1799 (obr. 7 a 8). Zdi teras, jejichž dobová realizace nebyla dosud jistá, byly prokazatelně výzkumem zachyceny (obr. 79 – 87). Nejspíše barokními relikty zahradní architektury je také několik dalších v tomto sektoru odkrytých kamenocihelných zdí a zídek (světlehnědá barva). Nejmladší jsou zde pak zbytky čistě cihelných zdí (oranžová barva) a kanálů (fialová barva).

Mapový list 34-23-08/D1/E6 (obr. 88 – 103)

Do geologicky uložené podložní vrstvy sprašových hlín, nacházející se zpravidla v hloubce 0,5–0,8 m je zapuštěné značné množství archeologických objektů, datovaných do mladší doby kamenné, pozdní doby bronzové, laténského období, vrcholného středověku a novověku (černá barva). Nad podložím je značně vyvinutý, místy až 0,5 m mocný pravěký půdní horizont, který pokrývají novověké vrstvy. Během stavby bylo v  rýhách dokumentováno celkem 9 sídlištních objektů (černá barva) a několik reliktů kanalizačních stok (fialová barva). V nároží sevřeném SV křídlem zámku a JV křídlem jízdárny byla výzkumem prokázána někdejší existence studny (obr. 90 – 95) vyobrazené na historickém plánu z roku 1847 (obr. 92).

Mapové listy 34-23-08/D1/E5 a 34-23-08/D1/D5 (obr. 104 – 113)

V prostoru barokní jízdárny dosahovaly výkopy hloubky většinou kolem 0,8 m, ojediněle byly vyhloubeny až do 3,0 m. Rostlé geologicky uložené podloží se objevovalo v hloubce 0,5 – 0,8 m. Během výzkumu byly zachyceny archeologické situace a objekty z pozdní doby kamenné, mladší a pozdní doby bronzové, a mladší doby římské. Doklady vrcholně středověkého osídlení ze 14. a 15. stol. tvořily suterény dřevohlinitých domů a několik zahloubených objektů hospodářského charakteru. Zdokumentováno bylo celkem 23 většinou sídlištních objektů (černá barva), z nichž jeden obsahoval pohozené kosterní pozůstatky s bronzovou mladohradištní záušnicí v druhotném uložení. Na nádvoří byl zachycen také relikt cesty, která může souviset s brodem či přívozem přes řeku Dyji směrem do Podivína. Dokumentovány byly také relikty mohutného základového zdiva patrně nerealizovaného SV křídla (obr. 112 a 113) a v interiéru JZ křídla pak doklady pravděpodobné změny celkové dispozice budovy během výstavby. Dále byly odkryty situace související s výstavbou a provozem jízdáren, zbytky vodní nádrže na plavení koní vyobrazené na rytině J. A. Delsenbacha z doby kolem roku 1720 (obr. 11) nebyly dosud objeveny.

Lokalita č. 2 (obr. 114 – 118)

Mapový list 34-23-08/C2/B1 (obr. 114 – 132)

Lokalita se nachází v zámeckém parku ve vzdálenosti 850 m od zámeckých budov (obr. 114 a 115).  Tvoří ji výrazně vyvýšené návrší pravidelného oválného tvaru (obr. 116 a 117), které je bezesporu umělým výtvorem. Vzniklo v prvním desetiletí 19. stol. v souvislosti s umístěním dvou významných romantických staveb architekta Josefa Hardtmutha – akvaduktu (obr. 126 a 127) a umělé jeskyně tzv. pekla (obr. 128).

V roce 2003 byl proveden předstihový zjišťovací výzkum vyvolaný plánovanou rekonstrukcí staveb. Na temeni umělé jeskyně byly otevřena sonda, jejíž okraje respektovaly ještě v té době viditelné obvodové zdivo druhého patra stavby. Na ploše o rozměrech zhruba 7,0 x 5,5 se ručně odkopaly a vybraly recentní zásypy až do úrovně pevných komponent někdejšího dna, které bylo v hloubce zhruba 1 m (obr. 118, 119, 129 - 132). Výzkumem se zjistilo, že původně šlo bezesporu o vodní rezervoár, který byl důmyslně rozdělen nejprve do dvou hlavních částí. Voda z externího zdroje přitékala nejprve do sektoru s  dusanou jílovitou podlahou (obr. 119 a 132) a odtud pak prosakovala do kameny vydlážděné otevřené části (obr. 119 a 130). Patrně kvůli tomu, že voda byla znečišťována padajícím listím či jehličím, byl tento prostor o něco později částečně zaklenut (obr. 119 a 129). Tím vznikl třetí uzavřený sektor, do něhož opět prosakovala zčásti již odkalená voda a z něj pak už téměř dokonale čistá odtékala akvaduktem (obr. 127) zpět do rybníka. A přitom průtok mohl být regulován dokonce pomocí posuvného stavidla, jehož relikt byl identifikován při výpusti ze zaklenuté prostory.

Akvadukt, jako jedna z mnoha romantických staveb architekta Josefa Hardtmutha, byl postaven pravděpodobně s dokončením první etapy budování rybníka někdy mezi roky 1805 – 1810. Je však otázkou, zda některé prvky nesoucí pozdně barokní výzdobu jsou zde v prvotním či druhotném uložení. Poprvé je akvadukt zakreslen v plánu návrhu úprav parku z roku 1805, kde jsou v půdorysu zobrazeny jednotlivé pilíře a za nimi pak jakási stavba, snad právě výzkumem odkrytá nádrž na vodu. Z doby kolem roku 1807 pochází nejstarší vyobrazení akvaduktu na dřevorytině (obr. 120). Zde má stavba celkem 16 oblouků oproti dnešním 8. O tom, že byl akvadukt zpočátku delší než dnes svědčí i jeden z pilířů, viditelný v prvním nadzemním patře umělé jeskyně. Další zobrazení akvaduktu je na plánu z roku 1810 (obr. 121 a 122 – č. 4). Zde již prokazatelně nacházíme za linií koryta obdélnou nádrž odkrytou v současnosti. Z doby kolem roku 1820 pochází malby F. Runka (obr. 123 a 125) zachycující na pozadí zámek v jeho barokní podobě. Na těchto malbách i podobně starém dřevorytu od stejného autora (obr. 124) jsou zachyceny zajímavé aspekty. Z akvaduktu do rybníka vytéká poměrně mohutný proud vody a při detailním studiu lze zahlédnout jakousi nižší věžovitou stavbu za akvaduktem. Všechna tato vyobrazení byla základem dosavadních spekulací o tom, zda byl akvadukt někdy funkční z hlediska trvalého či příležitostného zapojení do vodního režimu zámeckého parku.

Zjišťovací archeologický výzkum na temeni umělé jeskyně jednoznačně prokázal, že nejvyšší patro umělé jeskyně bylo přinejmenším navrženo a kratší dobu nejspíše i sloužilo nejen jako rezervoár vody, ale zároveň i jako její jednoduchá, ale důmyslná čistička. Z tohoto pohledu se akvadukt nejeví jen jako romantická stavba, zbudovaná výhradně z  rozmaru tehdejší šlechty. Princip samočištění vody průsakem zdmi v  nádrži dovoluje uvažovat i o ryze praktickém účelu stavby, jejíž romantické ztvárnění mohlo být jen povedenou dobovou kamufláží. To je však možné jen za předpokladu nepřetržité a plynulé recyklace. Hypoteticky ji mohl původně zprostředkovávat jeden ze starších barokních vodojemů, kterých bylo v té době v  okolí lednického zámku několik. Protože tyto vodojemy byly plněny neustálým mechanickým čerpáním, nemohly vodu zadržovat. Její přebytek musel nepřetržitě odtékat, a to by potvrzovalo i vydatnost vodního proudu, zobrazeného F. Runkem (obr. 123 a 124). Nevysoká věžovitá stavba v pozadí pak může být právě oním vodojemem, z něhož se voda do nádrže dostávala prostým přepadem. Kromě toho souvislost s tímto typem zařízení naznačuje nejen absence jakéhokoli potrubního vedení,  ale i indicie naznačující skutečnost, že nádrž ani akvadukt nemohly svému účelu sloužit dlouhou dobu. Technický pokrok brzy nato způsobil změnu celkové koncepce technického řešení vodních strojů, nesoucí s sebou i výměnu starých zařízení za nová, což v našem případě mohlo způsobit likvidaci původní funkce akvaduktu.