Archeologický atlas státního zámku Valtice

Přehled archeologických výzkumů v letech 2000-2021

areál zámku, Valtice

Státní zámek ve Valticích je neodmyslitelnou a velmi důležitou součástí přírodně krajinářského celku Lednicko-valtického areálu, který byl jako odkaz světového kulturního dědictví vyhlášen v roce 1996 památkou UNESCO. V areálu, budovaném po několik století knížecím rodem Liechtensteinů, právě Valtice dlouhou dobu zaujímaly dominantní postavení.

pěšky, na kole, autem, autobusem, vlakem

https://pamatkovapece.cz/p/14
https://www.zamek-valtice.cz/cs
https://iispp.npu.cz/mis_public/documentDetail.htm?id=1672420

Státní zámek ve Valticích je neodmyslitelnou a velmi důležitou součástí přírodně krajinářského celku Lednicko-valtického areálu, který byl jako odkaz světového kulturního dědictví vyhlášen v roce 1996 památkou UNESCO. V areálu,  budovaném po několik století knížecím rodem Liechtensteinů, právě Valtice dlouhou dobu zaujímaly dominantní postavení.

                                                Petr Vitula – Petr Kos – Radmila Stránská

Státní zámek ve Valticích je neodmyslitelnou a velmi důležitou součástí přírodně krajinářského celku Lednicko-valtického areálu, který byl jako odkaz světového kulturního dědictví vyhlášen v roce 1996 památkou UNESCO.  Areál,  budovaný po několik století knížecím rodem Liechtensteinů, je i z hlediska architektonického koncepčně uceleným, stylově a komunikačně propojeným  komplexem, v němž právě Valtice dlouhou dobu zaujímaly dominantní postavení. Od posledního desetiletí 14. stol. až do pol. stol. 19., až na několik krátkých přestávek, bylo totiž zdejší šlechtické sídlo hlavní knížecí rezidencí. Tato prestižní funkce po celou dobu nutně ovlivňovala celkový vzhled objektu, který musel vždy splňovat veškeré dobové parametry bydlení. Výsledkem neustálých a rozsáhlých přestaveb v duchu rychle se měnících architektonických slohů je značně složitá dnešní podoba, důmyslně ukrývající potenciál vědomostí o stavebně historickém vývoji nejprve knížecího hradu a poté i zámku. Dopracovat se k novým poznatkům bez použití destruktivních, z hlediska památkové péče nežádoucích metod jde jen velmi ztěžka. Nicméně, nutná údržba čas od času přece jen vyžaduje určité zásahy do terénu i vlastních budov (statické zajištěni, rekonstrukce odpadních systémů, odvlhčení zdiva apod.). Právě takové příležitosti byly ve Valticích od roku 2000 systematicky sledovány a využívány k zaměření a dokumentaci odkrytých archeologických situací.  Následující práce je shrnutím výsledků výzkumů, vyvolaných především nutnou stavební činností na straně jedné, na straně druhé pak i potřebou upřesnění stavebně historického vývoje dosud nejproblematičtějších částí stojícího objektu. Práce přináší nové podněty k zamyšlení a dílčí poznatky, které kromě současného rozšíření znalostí do budoucna umožňují plně uplatnit i aspekt minimalizace negativních dopadů jakékoli další stavební činnosti na národní kulturní památku i její prostředí.

Archeologické výzkumy a nálezy ve Valticích do roku 2000

Z hlediska starého osídlení patří Valticko k méně probádaným regionům jižní Moravy. Přičítat to lze nejen sporadickému působení amatérských archeologů během 1. pol. minulého století, ale do jisté míry i pozdějšímu nevelkému zájmu archeologů profesionálních. Podíl na tom má zřejmě i menší hustota osídlení způsobená nejspíše tím, že oblast vždy postrádala významnější povrchové vodní zdroje. Nedostatek vody zde byl koneckonců ještě nedávno, problém se vyřešil až s příchodem technologie vrtaných studní.

Nejstarší pravěké osídlení Valtic dokládají zatím jen ojedinělé nálezy tří  sekeromlatů z mladší doby kamenné (Zajíček 1933, 15). V roce 1954 prozkoumal J. Hromada (NZ v archivu AÚ AV ČR Brno) při stavební činnosti u strojních dílen nedaleko Břeclavské ulice kostrový hrob a sídlištní objekt kultury únětické starší doby bronzové. Nálezy z následujících pravěkých období, resp. mladší doby bronzové a starší doby železné, doposud na katastru Valtic nejsou.

Ranou dobu dějinnou ve Valticích a okolí zastupují nálezy laténské keramiky v  severní části katastru kolem prameniště potoka u kopečku „Goldberg“ (Freising, 1931; Skutil 1931, 158). Podle nich zde můžeme předpokládat existenci  keltského sídliště venkovského charakteru v 1. stol. př. n. l. Dobu římskou reprezentují nálezy bronzového antoniniana raženého v době vlády císaře Aureliána (270-275 n. l.)  a  stříbrného denáru císaře Traiana (98-177 n. l.), nalezený na východním okraji města v trati „Steinlehen“.  Denár doprovází v  těsném sousedství nalezený keramický zlomek, svědčící o přítomnosti germánského sídliště. Táhne se nejspíše až k trati „Dolní čtvrti“ (dříve Untere Vierteln), kde se nachází i střepy římsko provinciální keramiky (Unger 1970, 27).

Přítomnost raně středověkého osídlení dokládají nálezy (železné kopí s tulejkou,  sekyra protáhlého typu s  širokými ostny a plošinkou na týlu a keramická nádoba zdobená vodorovnými pásy několikanásobných vlnovek) ze štěrkovny východně od města, uložené do roku 1953 ve Valtickém muzeu, nyní ve sbírce Regionálního muzea v Mikulově. I když bližší nálezové okolnosti neznáme, je pravděpodobné, že pochází z narušeného kostrového pohřebiště střední doby hradištní (Unger 1970, 28).

Na území dnešního katastru Valtic písemné prameny zmiňují celkem čtyři zaniklé středověké vesnice. Severovýchodně od města v trati Goldberg je i archeologickým materiálem doložena osada Aloch (písemnými prameny uváděna poprvé roku 1391) související s tvrzištěm Kuperk (dříve snad Goldberk či Kuhberg). Jde o uměle vytvořený zhruba 4 m vysoký pahorek tvaru komolého jehlanu s téměř čtvercovou základnou o rozměrech 22 x 22 m. Na jeho temeni stávala patrně dřevěná věžovitá budova, sloužící jako sídlo venkovské šlechty. Podle archeologické sondáže tvrziště fungovalo ve 13. století a opuštěné bylo už na sklonku 14. století pravděpodobně kvůli začlenění do rozšiřujícího se liechtensteinského panství. Nejspíše postupným vysídlením obyvatel do Valtic pak zanikla v 15. století i samotná vesnice. Východně od Valtic v trati „Dolní čtvrtě“ se nacházela osada Goldschein (původně česky buď Genža, Jelčín nebo Kelčín), písemnými prameny uváděná v letech 1322 až 1449. Doposud získaný archeologický materiál umožňuje datování do první poloviny 15. století, jako pustou uvádí ves písemné prameny v roce 1570. Další zaniklou středověkou osadou na valtickém katastru je Königsbrunn, v písemných pramenech zmiňovaná v letech 1338 a 1358. Jako pustá je sice uváděná roku 1570, ale zanikla nejspíše již ve 14. stol., neboť v urbáři liechtensteinského panství z roku 1414 se již neuvádí. Osada ležela na potoce, který protékal Valticemi a vléval se do rybníka Nesyt. Její zatím jen rámcovou lokalizaci umožňuje traťový název „Königsbrunenfeld“, archeologickými nálezy není dosud existence prokázána. Pottendorf  je čtvrtou vesnicí, lokalizovanou do jižní části katastru opět podle traťových názvů „Obere Pottenberger“ a „Pottensberg Sandhübel“. Je doložena jen písemnými prameny v  letech 1359 až 1445, archeologicky není její předpokládaná poloha ověřena (Nekuda 1961; Unger 1970, 28-30).

V intravilánu vlastního města Valtic se stopy vrcholně středověkého osídlení nachází především v prostoru ulic Lázeňské a Pod Zámkem. Při stavebních pracích zde byly již v 70. letech minulého století narušeny kulturní vrstvy s keramickým materiálem datovaným do 13. a 14. století (Unger 1978, 89).  V roce 2000 provedla R. Švecová záchranný výzkum při stavbě dětského hřiště. Skrývkou ornice byla porušena kulturní vrstva se značným množstvím keramiky ze 14. stol. a porušen byl také půlkruhový objekt s  kumulací tenkostěnných šedých střepů (Švecová 2000). Při výstavbě plynovodu v roce 1998 byl v ulici Pod Zámkem na pozemku p. č. 1197 mezi domy č. p. 765 a 763 dokumentován profil, z něhož je patrné, že nejstarší zachycený sídelní horizont lze datovat do konce 13. století. Na něj nasedá požárová vrstva a mladší sídelní horizont datovaný do 14. století. Destrukční požárová vrstva odpovídá době česko-rakouského válečného sporu v letech 1330-1336, kdy rakouská vojska během několika výpadů na Moravu, zvláště pak na Mikulovsko a Břeclavsko, vyplenila města i jejich okolí. Rakouské vojsko ve Valticích poté vystřídalo vojsko Jana Lucemburského a při následujících potyčkách bylo město znovu vypálené v zimě na přelomu let 1336/1337. A právě tomuto datu může odpovídat zjištěný požárový horizont (Komoróczy 2000). Keramický materiál vrcholného středověku byl nalezen také roku 1936 v zahradě tzv. Loiblova, později Liechtensteinova domu. Mezi nálezy je i keramika nesoucí stopy nehotovosti (keramické polotovary či nepodarky), z níž lze usuzovat, že jde o skládku střepů valtického hrnčíře pracujícího zde někdy ve 14. nebo 15. století (Unger 1970, 31).

V areálu valtického zámku byly do roku 2004 provedeny pouze dva  záchranné archeologické výzkumy. Ve výkopu jámy pro nádrž na tekuté palivo na prvním nádvoří v roce 1968 registroval J. Unger středověké vrstvy obsahující značné množství druhotně uložených kosterních pozůstatků a několik ojedinělých keramických zlomků. S největší pravděpodobností jde o terénní úpravy, související s některou ze stavebních fází zámku. K dorovnávání se tehdy použily nejspíše hlíny odebírané z nedalekého hřbitova. Podle keramiky lze terénní úpravy datovat do 16. stol. (Unger 1970, 31). Další záchranný výzkum provedl v roce 1986 J. Peška, který ve výkopu pro kanalizaci před vstupním schodištěm registroval v délce asi 8 m zhruba 1 m mocnou vrstvu lidských kosterních pozůstatků. Po obou stranách byla vrstva ohraničena kamenným základovým zdivem, které může být pozůstatkem v těchto místech písemně doložené kostnice (Peška 1987).

V 90. letech minulého stol. byly při leteckém snímkování v okolí města  registrovány další 4 archeologické lokality (Kovárník 1997, 311-331; týž 1999, 505-516). Projevily se vegetačními příznaky, archeologickým výzkumem však dosud ověřeny nebyly.

Stav poznání historického a stavebního vývoje valtického zámku do roku 2000

První písemná zmínka o Valticích (německy Feldsberg) je v listině císaře Jindřicha VI. z roku 1193, potvrzující směnu majetku mezi pasovským biskupem Wolfgerem a Wichardem ze Seefeldu. Zřejmě už před tímto datem bylo území zajištěno opevněným sídlem, jak se dovídáme z urbáře pasovského biskupství i jiných zpráv. Majitelé – páni ze Seefeldu patřili k významným rakouským šlechtickým rodům a psali se podle dolnorakouského rodového sídla Seefeld, nacházejícího se v příhraniční oblasti jižně od Jaroslavic na Znojemsku. Po Wichardovi (+1219) převzal majetek jeho rytířsky založený syn Kadold, který začal hrad přestavovat do výstavné románské podoby (Zemek 1970b, 34-36; Měřínský-Plaček 2001, 136-137). Zemřel po roce 1243 a jeho nástupcem a zároveň posledním Seefeldem na Valticích se stal syn Albero, kterého žádný z jeho synů nepřežil, a tak po jeho smrti v roce 1270 získali valtický hrad věnem manželé 6 dcer. Toto roztříštěné držení dlouho nevydrželo a na počátku 14. stol. se o Valtice dělily již jen dva rody – páni z Kueringu a Pilichsdorf-Rauhensteinu. Za válek mezi Janem Lucemburským a Habsburky Valtice v letech 1328 a 1336 dvakrát obsadilo a drželo české vojsko. Jeden ze spolumajitelů Valtic Albero z Rauhensteinu byl dokonce zajat a stal se rukojmím enžské mírové dohody z 9. října 1336. Nežádoucí komplikace přiměly druhého majitele z rodu Kueringů, aby svou polovinu roku 1347 prodal pánům z Pottendorfu. K novému dělení hradu mezi Pottendorfy a Rauhensteiny došlo v roce 1387 a po zcelení Valtic v roce 1395 získali majetek páni z Liechtensteina (Zemek 1970, 51-52; Měřínský-Plaček 2001, 140-141). Během husitských válek došlo k několikanásobnému dobytí a vypálení města (1426-1433), avšak o dobytí hradu se písemné zprávy nezmiňují. Je však pravděpodobné, že bylo sídlo přinejmenším vážně poškozené. Na následných pohraničních půtkách, trvajících až do konce 50. let 15. stol. se jako vlastníci Valtic aktivně podíleli všichni tehdejší Liechtensteinové (Jiří IV., Kryštof II. a Kryštof Vilém). Ve 2. pol. 15. stol. Valtice a okolí nejprve pustošili loupeživí feudálové se soukromými armádami a poté uherská vojska za česko-uherských válek. V nich stál Jan z Liechtensteina na straně krále Jiřího, a tak Matyáš Korvín dal Valtice spolu s dalšími statky Liechtensteinům v léno až v roce 1486 (Zemek 1970a, 59-64; Měřínský-Plaček 2001, 142). Na přelomu 15. a 16. stol. nastal klid a Hartman I. z Liechtensteina (1506-1540) hrad nejprve obnovil. Nejspíše již jeho syn Jiří Hartman (zemřel 1562) začal hrad renesančně přestavovat tak jako v Mikulově a Rabensburgu (Zemek 1970a, 64-65; Měřínský-Plaček 2001, 143). Na konci 16. stol. zámek vlastnil Karel I. z Liechtensteina (1569-1627), který zřejmě pod hrozbou tureckého vpádu zesílil opevnění bastiony a mohutným příkopem (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 121-122). Karel I. roku 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu a brzy nato se stal nejvyšším císařským hofmistrem, za Matyáše dokonce českým místokrálem. Vojensky strohé sídlo ve Valticích již nepostačovalo, a tak se začalo již mezi roky 1612-1613 opět přestavovat. V letech 1621-26 působil na Valticích i vídeňský hlavní císařský architekt Giovanni Battista Carlone, významný představitel benátské manýristické školy. Ve výstavbě zámku pokračoval bez ohledu na třicetiletou válku Karlův syn Karel Eusebius (zemřel 1684), který roku 1630 přijal do služeb dalšího významného architekta Giovanni Giacoma Tencallu (Měřínský-Plaček 2001, 144-145). Do nejprve manýristické a poté i dnešní barokní podoby zámek postupně proměňovali až pokračovatelé, nejprve syn Karla Eusebia Jan Adam Ondřej (1684-1712), poté Antonín Florián (zemřel 1721) a po roce 1721 Josef Jan Adam. Konečnou podobu získal zámek vlastně až na počátku 19. stol. (Plaček 2001, 672).

Založení hradu ve Valticích lze datovat jen rámcově nejspíše už někdy do 2. pol. 12. stol., i když první písemná zmínka o hradu je až z roku 1193. Zřejmě pasovským biskupem byl hrad vystavěn na nízké ploché ostrožně vybíhající z  protáhlého hřbetu, jehož nejvyšší bod v trati „U topolů“ má nadmořskou výšku 268 m. O jeho tehdejší konstrukci a vzhledu nic nevíme, obecně se podle analogií hrádků z vedlejšího rakouského Weinviertelu předpokládá, že šlo o opevněný snad dvoudílný objekt dřevohlinité konstrukce (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 119, 126; Plaček 1996, 104; týž 2001, 669; Měřínský-Plaček 2001, 136).

První zásadní přestavbu hradu zřejmě již do románské kamenné podoby uskutečnili mezi roky 1220 a 1270 potomci Wicharda ze Seefeldu, a to nejspíše už Kadold, pořádající na hradě v té době velké rytířské turnaje, ale poté i Albero, pohybující se neustále na vídeňském dvoře v těsné blízkosti Přemysla Otakara II. Veduta G. M. Vischera z roku 1672 (obr. 8), anonymním vyobrazení ze 70. let 17. stol. (obr. 9), perokresby od neznámého autora z  roku 1690 (obr. 10 – 14) a vyobrazení J. A. Delsenbacha z roku 1720 (obr. 15 – 18) zachycují mohutnou hranolovou či polygonální (pěti- až šestihrannou) pozdně románskou věž. Podle malého množství zobrazených okenních otvorů na západní straně se zde předpokládá také existence lehce zalomené patrové obytné budovy (obr. 8 a 9; 12, 14 - 16). Původní přístup k hradu se předpokládá od jihozápadu z rozcestí na jihozápadním konci dnešní Růžové ulice, představující zřejmě nejstarší část ulicové osady. Nachází se v úpadu těsně pod hradem a ústí do nálevkovitého rozšíření a lichoběžného náměstí původně asi s tržištěm, které zde mohlo být už v 1. čtvrtině 13. stol., i když městečkem – oppidem – se  Valtice nazývají až v roce 1286, kdy zde už byl minoritský klášter, a městem dokonce až v urbáři z roku 1414 (Zemek 1970, 45-46). Z textu rytířské písně minnesängera Ulricha z  Liechtensteinu datované k roku 1227 vyplývá, že sídliště s farním kostelem později zasvěceným  P. Marii (farář je připomínán poprvé v roce 1243) už v té době mělo městský charakter. Tržiště po stranách oklopovaly asi dřevěné či hrázděné měšťanské domy, z nichž ty, které přiléhaly k  hradu a později i renesančnímu zámku byly vykoupeny a zbořeny až při stavbě barokní rezidence. Osada a pak i město zřejmě tvořily samostatný okrsek, opevněním nepropojený s hradem. Dalším významným písemným pramenem, vypovídajícím o celkovém vzhledu Valtického hradu je smlouva o jeho dělení mezi Rauhensteiny a Pottendorfy z roku 1387. Podle ní obdrželi Rauhensteinové věž u brány a všechna obydlí na straně k městu a klášteru až k zadní vysoké bráně, přičemž místnost u brány měla zůstat společná. Dále jim měla náležet přilehlá polovina města, desátků a dalších požitků se jim mělo dostat ze starého tržiště před městem, předměstských ulic Kelčína, Alochu a Na písku i z dalších dvorů, pozemků, vinohradů a vsí patřících k Valtickému panství. Pottendorfové pak měli vlastnit druhou polovinu hradu s přilehlou částí města na opačné straně. Z tohoto popisu vyplývá, že hrad byl zřejmě průjezdný s  branami na jihozápadě i severovýchodě. Nejspíše až ve 2. pol. 16. stol. při renesanční přestavbě se jihozápadní brána změnila na pouhý vstup do parku. V popisu není zmíněna kaple sv. Mikuláše a Kiliána, kterou založil až v  roce 1377 Jindřich z Rauhensteinu. Ještě roku 1604 uvádí prameny její  opravu, ale roku 1634 bylo vydáno povolení k demolici, která se uskutečnila v roce 1649  (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 119, 121; Plaček 1996, 106; Měřínský-Plaček 2001, 138-141).

Současná ucelená představa o podobě pozdně románského a gotického hradu včetně vnitřní struktury vychází především z výsledků archeogeofyzikální prospekce, provedené na louce v parku před jihozápadním průčelím zámku (obr. 95). Metodou dipólového elektromagnetického profilování ve směru severozápad-jihovýchod krokem 2 x 2 m se proměřila plocha o rozloze 7 616 m2 (136 x 56 m). Výstupem jsou mapy izolinií a korelační schéma, kde se základové zdivo projevuje lineárně orientovanými užšími zónami zvýšených odporů, destrukce a litologické změny (psamitické složky) jako širší pásma zvýšených odporů, deprese (příkopy) jako lineární oblasti snížených odporů. Podle rozboru a interpretace geofyzikálních anomálií mělo jádro lichoběžný tvar o maximálních rozměrech včetně příkopu zhruba 100 x 63 m. Ve starší fázi vývoje mohlo být rozděleno příkopem na dvě části. Podle autorů se nacházelo zcela mimo dnešní půdorys zámku a zastavěná plocha včetně příkopu sahala směrem do parku až do vzdálenosti více než 114 m od dnešního jihozápadního průčelí. Ještě ve větší vzdálenosti k jihozápadu pak mohlo být i předhradí (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 125-126, obr. 7, 8; Plaček 1996, 115-116, obr. 1, 5, 6; týž 2001, 672-673, obr. 1304, 1305; Měřínský-Plaček 2001, 146-148, obr. 5).

Následující přestavbu hradu uskutečnil pravděpodobně Jiří Hartman z Liechtensteina (zemřel 1562) v  době kolem poloviny 16. stol. Na severovýchodní straně předpokládaného hradu se uvažuje o vzniku nevelké čtyřkřídlé obdélné stavby o rozměrech 43,5 x 35-40 m (obr. 8), přesahující dnešní půdorys zámku směrem do parku o zhruba 16 m (obr. 10 a 11). Budova měla mít nevelký dvůr o rozměrech asi 21 x 18 m, opatřený alespoň po jedné straně arkádami (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 121, obr. 8; Plaček 1996, 108, obr. 1, 6; týž 2001, 670-671, obr. 1304, 1305; Měřínský-Plaček 2001, 143-144, obr. 5).

Rozšiřování rezidenčního sídla Liechtensteinů pokračovalo na konci 16. stol. za tehdejšího majitele Karla I. Válka s Turky, která vypukla 1593, mohla být impulsem k zesílení opevnění Valtického zámku. Mírně klesající ostrožna byla přeťata mohutným příkopem, obezděným podle vedut nejdříve na konci 17. stol. (obr. 15). K němu se uvnitř přimykal dvůr se dvěma bastiony, využitými později jako podnože nárožních rizalitů na severovýchodní straně dnešní hlavní budovy. Opevnění, připojené hradbou k nárožím renesančního zámku, vytvořilo komplex, který úspěšně odolal roku 1605 obležení vojskem protihabsburského povstalce Štefana Bočkaje. Zdi tohoto opevnění, patrné dodnes ve sklepích, jsou ještě kamenocihelné, zdiva následujících stavebních fází jsou již budována výhradně jen z cihel  (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 121-122, obr. 2 a 3; Plaček 1996, 108, obr. 2 a 3; týž 2001, 671; Měřínský-Plaček 2001, 144, obr. 6).

Přestavovat zámek do manýristické podoby začal již Karel I. (zemřel 1627), který se obrátil na tehdejší významné evropské architekty, především na císařského architekta G. B. Carlona. Jeho projekt zahrnoval jednak stavbu trojkřídlého manýristického zámku v rozsahu stojícího renesančního opevnění a jednak také stavbu trojkřídlého předhradí. Konečná podoba zámeckého komplexu je zachycena na vedutě G. M. Vischera z roku 1672 (obr. 8), na anonymní perokresbě ze 70. let 17. stol. (obr. 9), na anonymních perokresbách z roku 1690 (obr. 10 – 14) a částečně i Delsenbachově vyobrazení z doby kolem roku 1720 (obr. 16). Rozsáhlý záměr realizoval až Karlův syn Karel Eusebius (zemřel 1684). Z původního hradu zůstala nejspíše jen hranolová či polygonální věž, demolici jeho ostatních částí dokládají velké kamenné kvádry nejspíše románského stáří druhotně použité v  mladších zdivech. K rozhodující fázi barokní přestavby zámku přistoupil po smrti Karla Eusebia jeho syn kníže Jan Adam Ondřej (zemřel 1712). Ideální, nikoli však zcela realizovanou podobu sídla v tomto období zachycují kresby J. A. Delsenbacha z doby kolem roku 1720 (obr. 16 – 18). Dnešní podobu začali objektu vtiskovat až další pokračovatelé, nejprve Antonín Florián (zemřel 1721) a především pak Josef Jan Adam, který po roce 1721 nechal odstranit poslední zbytky hradu, jedna polovina renesanční stavby byla zbořena, druhá pak vestavěna do jihozápadního křídla, kde nově vznikla i kaple orientovaná ve směru jihovýchod-severozápad. Konečnou dnešní podobu získal zámek až na počátku 19. stol. Postupně se zcela změnilo vnitřní členění, z původní dispozice několika samostatných za sebou seřazených objektů se čtyřmi až pěti uzavřenými nádvořími se půdorys změnil na hlavní budovu s jedním nádvořím uzavřeným a předzámčí s druhým nádvořím na jedné straně otevřeným. Na severozápadní straně předzámčí je uzavřený hospodářský dvůr s jízdárnou, na jihovýchodní straně pak sklepy a dodatečně přistavěný objekt někdejšího divadla (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 123-124, obr. 2 a 3; Plaček 1996, 108-109, obr. 2-4; týž 2001, 671; Měřínský-Plaček 2001, 144, obr. 6).

Záchranné a zjišťovací výzkumy NPÚ ÚOP v Brně v areálu valtického zámku v letech 2000-2021

Uplynulých 17 let výzkumů v areálu valtického zámku ukázalo, jak je důležité sledovat veškeré terénní zásahy, i když se zprvu jeví jako nepodstatné. Jde o jakousi postupně skládanou mozaiku, která začne dávat smysl až po určitém čase ruku v ruce s  přibývajícími informacemi, nově získanými poznatky a zkušenostmi.

Za nejdůležitější poznatky, vyplývající z tohoto zpracování, můžeme považovat především ty, které se týkají nejen samotné existence, ale i přesné lokalizace středověkého hradu. Doposud nebyly v areálu současného zámku objeveny žádné nezvratné důkazy, které by tento problém definitivně řešily. Současná představa je už více než 15 let budována na písemných zprávách, kresebných vyobrazeních a archeogeofyzikálním měření (Hašek-Měřínský-Plaček 1996, 119-128; Plaček 1996, 103-124; týž 1996a, 353-356; týž 2001, 668-673; Měřínský-Plaček 2001, 133-154). Během zjišťovacího výzkumu v  roce 2011, provedeném v  místech, kam je hrad dosud lokalizován,  nebyl v celkem 5 sondách nalezen jediný keramický zlomek, který by prokazoval přítomnost středověkého osídlení, natož pak důkaz existence reliktů hradní architektury. I když vysvětlení lze hledat mimo jiné i v totální likvidaci veškerých zbytků hradu při pozdější parkové úpravě, máme teď k dispozici jisté indicie, které naopak umožňují lokalizovat hrad do prostoru dnešní budovy zámku. Zpočátku šlo o několik keramických zlomků datovaných do 14. a 15. stol. a získaných z druhotně uložených násypů vytěžených ovšem nedávno bez jakékoli dokumentace z  intaktních situací v severozápadní části zámeckých sklepů (pravděpodobně současný Salón vín). V letošním roce byly až 3 m násypy odstraněny ze sklepního prostoru pod zámeckou kaplí. Po bližším ohledání obvodových zdí jsme v severozápadní části zjistili zjevnou přítomnost reliktu téměř ukázkového kvádrového zdiva nejspíše románského stáří (obr. 84: 2011-1a2; obr. 91: 2011/02-1a2; obr. 93: 2011/02-1a2; obr. 94: 2011/02–1 - čelní pohled A-B-E; tab. 32 a 33). S velkou pravděpodobností jde o zbytek hranolové či polygonální věže (obr. 99 – tmavofialovou barvou je zobrazena pravděpodobná lokalizace půdorysu věže v  půdorysu současné hlavní budovy zámku), zachycené na několika vyobrazeních z let 1672 – 1720 (obr. 8, 9, 12, 14 – 16). Z toho lze usuzovat, že se původní jádro středověkého hradu nacházelo především v prostoru dnešní hlavní budovy zámku a zcela vyloučit nelze ani jeho přesah do předzámčí. Nepřímo to mohou dokládat i objevy reliktů středověkého zdiva při statickém zajištění opěrné zdi terasy nad dnešním náměstím (obr. 37 – 41; obr. 47, 48, 51 a 52 – kontexty č. 904 a 908). Pravděpodobně šlo o zbytky měšťanských domů obklopujících náměstí. O těch, které přiléhaly k někdejšímu hradu, víme, že byly vykoupeny a zbořeny až v souvislosti s výstavbou barokní rezidence (Měřínský-Plaček 2001, 139). 

Další důležitý objev byl učiněn u  obou nároží jihozápadního průčelí zámku. Při rekonstrukci kanalizace se zde narazilo na mohutné, více než 2 m široké a naprosto stejně strukturované kamenocihelné zdi (obr. 89: 2005/03-2; obr. 90; obr. 91: 2007/07; obr. 92). V obou případech byl zachycen líc, takže mohl být vysledován i jejich směr. I když zdi byly odkryty jen v minimálním rozsahu, po vynesení do plánu jsou jejich vnější líce v jedné přímce a z toho lze usuzovat, že patřily jedné stavební fázi. S jistou mírou pravděpodobnosti se lze domnívat, že šlo o zdi nárožních bastionů renesančního zámku, postavené ve 2. pol. 16. stol. zároveň s bastiony protilehlými, které jsou dochované a tvoří podnož nárožních barokních rizalitů. Průchod zdiva jihovýchodního bastionu dnešním jihozápadním průčelím byl zachycen i v základovém zdivu během prací na jeho odvlhčení (tab. 88). Za renesanční můžeme považovat i další zdiva odkrytá po vyklizení násypů pod dnešní zámeckou kaplí (obr. 93: 2011/02 -- čelní pohled C-D - kontext č. 935). Nejspíše jde o jihozápadní obvodovou zeď zámku ze 2. pol. 16. stol. Uvedené skutečnosti naznačují, že již v renesanci pravděpodobně stála v místě dnešní hlavní budovy zámku obdélná čtyřkřídlá budova se čtyřmi nárožními bastiony (obr. 99). Její rozměry se v podélné ose od současné asi příliš nelišily, příčná osa byla nejspíše o zhruba 15 m kratší (obr. 47). Připustit existenci samotného opevnění bez obytné budovy lze jen těžko, uvažovat můžeme jen o tom, že zámek v renesanční podobě nemusel být zcela dostavěn pod vlivem rychle se měnících architektonických stylů či nepotřebnosti  obranných funkcí. Další důležitá archeologická situace byla odkryta při rekonstrukci kanalizace na nádvoří hospodářského traktu (obr. 54 – 57). Zachycenou cihlami vyzděnou prohlubeň můžeme interpretovat jako zbytek mohutného příkopu, obepínajícího renesanční pevnost ze tří stran, čtvrtá jihovýchodní strana mohla být chráněna jen vysokou a silnou zdí. Její někdejší existenci může naznačovat výrazná podélná terénní vlna v parku. Netuše ještě o co jde jsme ji snad zachytili, avšak zcela neodkrývali ve výkopu zjišťovacího výzkumu schodů v parku u divadla (obr. 69). Hypotetická podoba renesančního zámku i s příkopem a hradbou je vyobrazena na podkladu současného celkového plánu (obr. 99).

Nastíněná lokalizace hradu i podoba renesančního zámku, rezidence  či pevnosti do jisté míry předurčují budoucí skrytý potenciál současného objektu. Potvrdí-li se časem alespoň některé z uvedených předpokladů, může to znamenat, že podstatné části všech dodnes nedochovaných staveb bude stále ještě ukrývat dosud výkopy příliš nádvoří stávajících budov zámku objektem příliš nedotčené nádvoří.

Záchranný výzkum ÚAPP v Brně ve Valticích při stavbě Národního centra divadla a tance v roce 2014

Záchranný archeologický výzkum provedený Ústavem archeologické památkové péče v Brně při příležitosti budování Národního centra divadla a tance v areálu státního zámku Valtice v roce 2014 přinesl řadu dílčích poznatků týkajících se jak původního středověkého hradu a pozdějšího zámku, tak také bývalé předměstské a městské zástavby. Výzkum umožnil bezpečné prostorové vymezení zadních parcel měšťanských domů, které se původně nacházely na jihovýchodní straně hlavního náměstí, v místě později vybudované zámecké terasy (1713-1715) západně od budovy jízdárny a svým dílem přispěl také k potvrzení hradního a zámeckého příkopu a k prokázání další středověké sídelní zástavby v jihovýchodním podhradí, kde se dlouhodobě již od vrcholného středověku formovala předměstská ulice Barvířská, začleněná po zboření několika domů Liechtenštejny v roce 1727 do areálu vysoce reprezentativního zámeckého parku. Nová zjištění, potvrzená archeologickým výzkumem tak výrazně doplňují zjišťovací výzkumy zaměstnanců NPÚ ÚOP v Brně (Vitula - Stránská 2011a, 25), kterým se nepodařilo sondáží doložit v areálu parku pozůstatky zbořeného hradu, které naznačil archeogeofyzikální průzkum (Hašek – Měřínský – Plaček 1996). Pravděpodobné relikty hradu (zbytek hranolové či polygonální věže) jsou však zachované v jádru zástavby dnešního zámku pod zámeckou kaplí.

Nová zjištění přinesl výzkum v interiérech jízdárny a domku zahradníka. Díky nim dnes můžeme částečně verifikovat pozůstatky mohutných základových pilířů a opěrného zdiva kamenných konstrukcí, na které se přišlo při rekonstrukcích podlah. I když jsou na nich založeny nadzemní zdiva současné jízdárny, minimálně některé z nich lze s velkou pravděpodobností spojit se starší podobou jízdárny, zbudovanou po roce 1642 ještě před radikální přestavbou roku 1659 (Měřínský – Plaček 2001, 145; Hodeček et al. 2010, 3). Starší jízdárna v délce cca 85 m, postrádá údaje o šířce, která by mohla být vymezena nově archeologicky doloženými pilíři seskupenými v souvislé řadě podél současné vnitřní jihovýchodní stěny dnešní jízdárny. Pozůstatky protilehlého podzemního zdiva, při straně technického či hospodářského dvora, opatřeného velkými patkami opěráků, lze s velkou pravděpodobností ztotožnit s hradbou opatřenou gotickým cimbuřím kolem předzámčí, kterou najdeme na anonymním vyobrazení hradu na olejomalbě ze 17. století z předválečných sbírek zámku (Plaček 2001, 673, obr. 1308). Můžeme si být jistí, že dnešní zdivo jízdárny na tuto starší základovou úpravu navázalo jen částečně, což je nakonec ve shodě také s poznatky předběžné archeologické sondáže NPÚ ÚOP Brno Brno (Vitula - Stránská 2011b, 7, obr. 1 a 6), která rozeznává ve zdivech dnešní jízdárny dvě odlišné stavební konstrukce. Pozůstatky dalších opěrných zdí pod protilehlou severozápadní obvodovou stěnou jízdárny přitesaných a začleněných do současných základů jízdárny a domku zahradníka, mohou nastiňovat alespoň částečnou představu o hypotetickém průběhu obranného příkopu, který byl součástí fortifikačního systému předhradí pozdně renesančního hradu a zjevně souvisel se současným zámeckým příkopem s nárožními bastiony, které jako jediné zůstaly z renesanční pevnosti dodnes zachovány v barokní obytné podobě (nárožní rizality). Tento poznatek podporuje rovněž tvrzení a předpoklady pracovníků NPÚ ÚOP v Brně (Vitula – Stránská 2011a, 26, obr. 48), kteří získali ze své předběžné sondáže řadu poznatků, jež do jisté míry naznačily přítomnost nárožních bastionů obehnaných příkopem také na jihozápadní straně zámku.

Ještě v 17. století (Kuča 2011, 74) byla patrně vnější hradba hradního příkopu zesílena a začleněna do městského hradebního systému, který se díky tomu posunul blíže k městu. Předběžně navrhovanou vrcholně středověkou dataci možné hradební zdi ležící v těchto místech pod jízdárnou (Vitula – Stránská 2011b, 7-8), lze tedy na základě nového zjištění částečně popřít, ale nikterak zcela zamítnout, neboť jediná sonda pracovníků NPÚ ÚOP v Brně dosáhla větší hloubky (cca 1,5 m) než plošná sondáž provedená v roce 2014. Do jisté míry ji však řadí spíše až do novověku superpozice zděného opěráku, jenž porušil sklepní šíji datovanou relikty suterénní části zaniklého domu do 16.-17. století.

Je pravděpodobné, že starší i mladší hradební zeď posloužily jako základ již starším stavbám, a to jak ke zbudování zimní jízdárny, resp. stájí, tak pro vestavbu lisovny se sklepem v rozmezí 17. - 18. století. Zbytky domů a sklepů, které byly archeologicky objeveny v jihozápadní části jízdárny, mají starší původ než vlastní nalezená hradební zeď ze 17. století a lze je tedy celkem spolehlivě spojit s obdobím, které souviselo se zbudováním první hradby, položené blíže dnešnímu technickému dvoru v 15. – 16. století a které předcházelo mladší fortifikaci renesančního předzámčí a města v 17. století. Loch, který byl zachycen u jízdárny v areálu technického dvora, musel být starší hradbou evidentně přerušen a zanikl postupně v rozmezí 14. a 15. století. Díky tomu lze založení hradby pozůstalé izolovanými patkami opěráků dochovanými v dnešní jízdárně klást nejpozději do 15. století a osídlení této strany podhradí datovat již do této doby. Loch sám představuje podzemní refugium, jehož vstupní část souvisela podle mnoha rakousko-moravských analogií (Kos 2005) s obytnou nebo hospodářskou nadzemní stavbou. Vchod do lochu se nacházel hypoteticky poblíž nejvyšší části podzemního sytému, která ležela při niveletě 201 m n. m., přičemž patky opěrných pilířů v jízdárně se středověkými vrstvami (starší hradební pásmo) respektovaly niveletu cca 197,4 m n. m. Rozdíl činící 3,6 m od vchodu do lochu a celkem 6,42 m od povrchu technického dvora budovaného sprašemi. Představuje hloubku uměle zbudovaného terénního zářezu, který vznikl záměrným odtěžením svahu pro založení městské hradby během 14. - 15. století. Je tedy zřejmé, že ve 14. století, se v těchto místech ještě nacházel mírně ukloněný svah, který souvisel se zadní parcelou či záhumenkem vrcholně středověké usedlosti.

Nově upravený terén byl využit stavbami nových domů, které zde vznikly během 15. století. Podle nálezové situace se zde tou dobou nacházely 2 – 3 domy seskupené do uliční fronty orientované severovýchod-jihozápad a orientované čelními štíty k náměstí. Zbytky dvou domů zachycené archeologicky v interiéru jízdárny bylo možné spojit s několika stavebními, resp. stratigrafickými fázemi rozpoznatelnými podle konstrukcí zdí. Místnost č. 1, dokumentovaná konstrukcemi, je svou nejstarší fází datována již do rozmezí 15. a 16. století. Stejně lze zařadit také místnost č. 2 s otopným zařízením se zbytky destruované cihelné valené klenby (pekařská pec ?). Následný vývoj domu probíhal v 17. století, kdy byly jeho stěny olíčeny a bohatě zdobeny rumělkovou rostlinnou výmalbou. Objekt v této době také zanikl. Podle očazení stěn starších konstrukcí lze předpokládat, že původní stavba byla poškozena požárem (snad za husitských válek), avšak záhy byla obnovena. K domu náležel také sklep (patrně vinný), z něhož se podařilo prozkoumat vstupní šíji s opět bohatě pomalovanými stěnami. Místnost č. 3 představovala pravděpodobně další dům, který byl k prvnímu připojen pomocí konstrukce sklepní šíje. Zbytky další zdi s nálezy okenní špalety a trámových kapes ve stěnách upřesňují, že byla prozkoumána pouze přízemní část stavby členěné minimálně na dvě místnosti.

Nově se tak rýsuje skutečnost, že v 15. – 16. století existovalo v místě dnešního Čestného dvora jakési obdélné opevněné předhradí, které svými příkopy, situovanými na konci 16. století (Kuča 2011, 72) mezi městem a renesanční pevností, navazovalo na současný zámecký příkop se dvěma nárožními rizality. Možným logickým vysvětlením by mohla být další funkce této fortifikace jako ochrana města v části, kde se nám hradební systém dodnes nedochoval (Kuča 2011, 74).

Domy zbudované pod starou středověkou městskou hradbou zanikly v průběhu 17. století, kdy byly jejich vyšší části pobořeny a suterény zavezeny zeminou. Sklep porušený hradebním opěrákem pak prozrazuje, že příčinou zániku starší domovní zástavby byla realizace nové městské hradby v 17. století, která byla archeologicky dokumentována v délce cca 90 m pod současnými severozápadními základy barokní jízdárny. Její pravoúhlé vybočení dlouhé cca 20 m ve směru k severnímu zámeckému nárožnímu rizalitu pak nepřímo naznačuje možnou existenci obvodového armování příkopu vymezeného starší a novější městskou hradbou. Nelze však přesněji říci, z jakých důvodů byla nová opatření prováděna. Možnou indicií by mohl představovat nález dalšího lochu, který byl zachycen v interiéru jízdárny. Podzemní chodba směřovala ze směru od náměstí a byla zbudována během 17. století a ve stejné době pak ještě zničena během snižování terénu pro úpravy dna zámeckého či městského příkopu. Loch byl sledován archeologickými sondami v délce větší jak 15 m. Byl tvořen rozšířeným vstupním hrdlem, které pak přecházelo v úzkou chodbu, jež se směrem k dnešnímu předzámčí napojovala zhruba uprostřed příkopu na menší síňku, z níž pak pokračovala postupně se rozšiřujíc a zahlubujíc k úpatí starší městské hradby, kde již nebylo její další pokračování sledováno ani sondováno, Nelze proto vyloučit, že zasahovala až pod starší hradební systém. Zadlabání lochu do poměrně nestabilních soudobých navážek dává jasnou představu o jeho provizorní funkci, která musela mít ryze účelovou podstatu. Vzhledem k pozici lochu ve fortifikačním systému hradu/zámku a města, lze vzhledem k jeho zániku uvažovat o vojenském významu ofenzivní povahy – např. „minové chodbě“. Závažnější je pak ale již sama podstata směru, kterým byla chodba hloubena. V tomto místě totiž historicky vzato v 17. století nic významného nestálo, neboť se jednalo o předpolí obou nárožních bastionů, kde lze očekávat snad jen koliště nebo ravelin, o jehož existenci však nemáme vůbec žádných bezpečných zpráv. Lze se proto smířit s prostším závěrem, že se mohlo jednat například o snahu, jejímž úmyslem bylo poškodit část zámecké hradby. Vojenskému účelu „lochu“ by nahrával rovněž nález dělostřelecké železné koule, která byla lokalizována v terénní dorovnávce pod podlahou jízdárny. Díky těmto nálezům se můžeme jen dotazovat, zdali se nejedná o výsledek neúspěšného obléhání Valtic vojskem Štefana Bočkaje na počátku 17. století, po kterém mohla být postavena poměrně rychle nová hradební zeď.

Domy, a další stavby měšťanů, které byly z důvodu výstavby jízdárny vykoupeny knížetem Antonem Floriánem z Liechtensteina roku 1715, se nacházely v pruhu mezi jízdárnou a terasní zdí, širokém cca 7,5 m, tedy až vně dnešní jízdárny (Hodeček et al. 2010, 6-7) a nelze je tedy v žádném případě spojovat s obytnými objekty, které byly nově archeologicky objeveny uvnitř budovy.

Co se týče výzkumu ulice Barvířské, pak stojíme před velkým neznámem, neboť tato ulice ležela podle všeho již mimo systém městských hradeb a tvořila jihovýchodní předměstí/podhradí a později pak podzámčí. Vzhledem ke geografické pozici města, tvořila ulice Barvířská další důležitou komunikační spojnici mezi Valticemi a sousedním Schrattenbergem, která obcházela vrch Chrastiny/Raistenberg. Lze předpokládat, že ve vztahu k opevněnému městu byla k dálkové komunikaci využívána více cesta západní, která se ve Valticích napojovala na Sobotní a Hlavní náměstí.

V souvislosti s odkryvem jihozápadně objektu zámeckého divadla byly zachyceny nejnovější úpravy v podobě cihlami dlážděných chodníků a schůdků, které souvisely s komunikacemi a terasou v zámecké zahradě. Současně s nimi se podařilo na této ploše celkem nevýrazně identifikovat několik pozůstatků dřevěných sloupků, které mohly souviset s pozdějšími přístavbami dřevěných skladů dekorací (Bláha 2012, 22, obr. 14-15; 19-20), potvrzených graficky a historicky na plánech z 19. století.

Vedle někdejšího zámeckého divadla byly odkryty také průběhy několika zdí, které se týkaly úpravy anglického dvorku divadla a starších konstrukcí s opěrným zdivem pilíře ve směru k jihovýchodnímu rizalitu. Novým zjištěním je také masivní „terasní“ zeď, opatřená na líci směrem k Barvířské ulici cihelnou plentou. Zeď je zajímavá tím, že byla založena ve dvou stavebních fázích, které se projevily v konstrukci zdiva zesíleným odskokem v horní části základu. Starší fáze souvisí se zahloubením zdi do vrstvy z rozmezí 16. - 17. stol. prostřednictvím základového výkopu. Mladší nadstavená zeď je dosypána materiálem ze 17. století. U spodní části zdi nelze vyloučit její založení již v 16. stol., kdy se mohlo jednat o terasní zeď oddělující předměstí od fortifikace jihovýchodního zámeckého bastionu. Otázkou pak je funkce další zdi, která má na straně k zámku přiložen opěrný pilíř, který by mohl svědčit pro existenci pozůstatků zavezeného obranného zámeckého příkopu s obvodovým zděným armováním (kontreskarpou ?). Nadstavení zdiva může souviset se stavebně-rekonstrukčními aktivitami v 17. století, které vedly k rekonstrukci rizalitu a ke zbudování mladší městské/zámecké hradby v místech dnešní jízdárny a domku zahradníka. Cihelná plentová přizdívka souvisela s úpravou dlážděné a odkanalizované ulice/cesty v přilehlém podzámčí zaniklé na konci 19. století. Pod pozdně novověkou úpravou cesty se však nacházely starší komunikační úrovně z 18. a 19. stol. Kanalizace byla přiložena k plentové zdi, která byla zakryta navážkou, jež ležela pod lůžkem pro kamennou dlažbu, čímž ji lze stratigraficky vztáhnout již k období 18. století, kdy mohla být zřízena hlavně pro potřeby zatrubnění městského potoka. Průzkum páteřní kanálové štoly v zámeckém parku potvrdil existenci další štoly menšího profilu, klesající šikmo směrem k východnímu okraji zámku. S výstavbou štoly městského potoka pak nejspíše souvisela vápenná jáma, podložní vrstvou datovaná do 17.-18. stol., která byla svou výplní intaktní s klenební částí štoly.

Ve starším období zde ale patrně dlažbou upravená cesta nevedla. Svědčí pro to nálezy sídlištních objektů, které byly zahloubeny v její trase v 15. - 17. století. V této době zde byly zbudovány první domy s kamennými základy lepenými na jíl a od 15. století ojediněle a v 16. století již běžně s použitím nepálených i pálených cihel s vnitřní vápennou líčkou. Dům stavěný z kamene a pálených cihel na vápennou matu, byl zachycen na jihovýchodním okraji novověké kamenné dlažby, jeho konstrukce byla intaktní se zabíhající kamennou dlažbou z ulice, která jej datuje do 18.-19. století. V jeho interiéru byly odkryty pozůstatky kachlových kamen se zbytky původních omítek. Tento dům lze patrně spojit s obydlím provazníka Gilberta vykoupeného roku 1793 pro účely chystaného rozšíření divadla (Bláha 2012, 22). Stavební vývoj této stavby byl však poněkud složitější. Díky archeologickému výzkumu dnes víme, že Gilbertův dům byl postaven nad základy staršího domu, který můžeme spojit s obdobím 16. stol. Některé pozůstatky zdí však značí, že parcela mohla být zastavěna již v rozmezí 14.-15. století. Vrstva tvořící úpravu podlahy domu poskytla dokonce nález železné dělové koule, která je spojitelná s vojenskými aktivitami, jež se tu odehrály v souvislosti s obléháním zámku na počátku 17. století. Následné vrty, provedené pedologickou tyčí v místě vozové komunikace, vedly ke zjištění, že pod úrovní výzkumu se do hloubky dalších 40 cm nacházela ještě středověká vrstva, která mohla být součástí nejstarší cesty. O to zajímavější je pak poznatek, že pod uliční frontou byl pravděpodobně zachycen další značně zvrstvený zahloubený objekt, sahající do nezkoumané hloubky 80 cm, jenž se nacházel pod vrstvou z období 14.-15. století.

Středověká a novověká domovní zástavba pak pokračovala i pod vlastní objekt divadla a zdá se, že tvořila původně souvislejší ulicovou náves, z níž se do poloviny 19. století dochovala pouze východní fronta (Bláha 2012, obr. 14). Hlavní komunikační osu tvořila kamenem dlážděná novověká cesta, která byla odkryta rovněž v interiéru anglického dvorku. Jihovýchodně až východně od ní byly zachyceny základové zdi, jež tvořily půdorys dvouprostorového domu z 16. století, který se přimykal svým štítem k domovní frontě Barvířské ulice. Jeho základové části tvořilo lomové zdivo stavěné na jíl. Podlahové úrovně však prokazují, že dům tu stál již v období 14. - 15. století, a že jeho součástí byly i další zahloubené a zděné objekty s podlahovými vrstvami. Jejich součástí bylo také ohniště, které bylo evidentně několikrát po sobě obnoveno. Jeho pozice byla kryta dorovnávkami z přelomu 13./14. až počátku 14. století a mohla vykazovat vztah k nejstaršímu osídlení, reprezentovanému pozůstatky domu se dvěma paralelními základovými žlaby – negativy sekundárně rozebraných zdiv, který zanikl pravděpodobně při požáru na přelomu 13./14. století.

Na opačné straně dlážděné ulice byly rovněž zachyceny pozůstatky základových kamenných zdí (spíše jejich negativy) zaniklého domu s přilehlou kamennou dlažbou založenou na vrstvě z 15. stol.. Do stejného období lze zařadit rovněž nález zlomku kamenného žernovu.

Vlastní interiér divadla byl před výzkumem poznamenán mladšími přestavbami, které ovlivnily výzkum do té míry, že musely být mechanizačně odstraněny veškeré pozůstatky betonových podlah, včetně nově repasované kanálové štoly z roku 1963 (Bláha 2012, obr. 27), která vedla od nové revizní šachty v zámeckém příkopu. Pod divadlem se napojovala na bývalou štolu již dříve zatrubněného městského potoka ze 17. Století. Ta byla nově zachycena při výzkumu v interiéru a okolí anglického dvorku divadla. Tato štola v 19. století zcela zanikla a byla nahrazena nově zbudovanou cihelnou štolou, jejímž účelem bylo odvodnit zámecký park v ose prodloužení bývalé ulice Barvířské k Žabímu sklepu a umělé jeskyni tzv. Peklu.

Archeologické práce probíhaly v celkem devíti sektorech, které pokrývaly část prostoru bývalého zámeckého příkopu a kočárovny (Bláha 2012, 22), kde byly při dokumentaci Stavoprojektu z let 1962 - 1963 lokalizovány jako starší než divadlo bývalá studna a propadlá kanálová štola, která směřovala podél vnitřní západní linie bývalého průjezdu pod divadlem. Oba tyto objekty byly roku 2014 nově odkryty, společně s dalšími dosud neznámými situacemi, které předcházely zbudování zámeckého divadla. Studna (obr. 114) byla manuálně vyčištěna najatou firmou do úplného dna, kde se v hloubce 5 m nacházel dřevěný základový věnec. Nálezy kameniny z kalů na dně datují studnu (pokud před tím nebyla již čištěna) nejdříve do 18. století. Studna byla napájena spodní vodou prosakujícího městského potoka a drobným přívodním kanálkem, který snad stahoval vody z terasy západně od anglického dvorku divadla. Voda byla čerpána pomocí dřevěné sací pumpy, která byla nalezena v původní pozici ve dvou kusech (snad starší a novější typ) přímo ve studni. Ke kanalizačnímu systému, který pravděpodobně zanikl v 60. letech 20. stol., ne-li ještě dříve, náležel cihelný kanál, který směřoval od vnitřního severního rohu divadla ke spojení s hlavní kanálovou štolou pod divadlem. Jeho stáří je patrně větší než vlastní exteriér divadla, pro který byla patrně zbudována „nová“ větev ústící do páteřní štoly v zámeckém příkopu.

Z dalších nových situací lze zmínit relikty základových zdí, které se koncentrovaly do severozápadní části interiéru divadla, tj. zhruba pod bývalé jeviště. Zmínit lze dvě zděné (lomový vápenec) základové patky, z nichž dvě spočívaly v západní obvodové stěně divadla, situované v zámeckém příkopu. Jejich souvislost s konstrukcí divadla lze předem vyloučit, lze však připustit jejich možný vojenský význam ve vztahu k bývalému obrannému příkopu, jenž lze předpokládat kolem východního bastionu/rizalitu. Dalším neznámem je půdorys základů obdélného stavení (obr. 107), které bylo svou konstrukcí průběžné s dalšími zdmi, hlavně masivní 1,2 m širokou zdí, která byla rovněž průběžná. Jednalo se o základy dvou starších zdí s vestavěnými příčkami, do jejichž vnitřního prostoru byla druhotně umístěna vápenná jáma, která mohla souviset se stavbou divadla, nebo domnělou nepotvrzenou „salou terrenou“, či kočárovou.

Další vápenná jáma byla zachycena v jihovýchodním cihlami oplentovaném čele nejmohutnější zdi. U ní, vzhledem k tomu, že se nacházela v interiéru divadla, kde byla navíc přerušena jeho jihozápadní vnitřní obvodovou zdí, lze předem vyloučit přednostní využití pro jeho výstavbu. Z její výplně pochází nejstarší zlomky keramiky z přelomu 16./17. a nejmladší z 18./19. století. Starší datace by se mohla týkat spíše než vápenné jámy vrstev, do kterých byly základy této stavby zapuštěny, nebo jimi zasypány. Zjevná masivnost okolních základových konstrukcí by mohla jejích primární účel spojit s vnějším dosud blíže neznámým bývalým fortifikačním systémem renesančního bastionu a až později s budováním objektu, který předcházel, nebo souvisel s objektem divadla. Zbylý severní prostor mezi těmito zdmi a rohem divadla obsahoval terénní navážky (vyrovnávky a dorovnávky) shodného rázu jako v sousedním zámeckém příkopu, s maltovou planýrkou, která souvisela patrně s blíže neznámými stavebními nebo demoličními aktivitami v okolí někdy v průběhu 15. - 16. století, kdy zde existovala nejspíše komunikace směřující také do prostoru dnešního zámeckého příkopu. Níže pod nimi se podařilo zaznamenat dvě úrovně vrstev, které souvisely s osídlením ze 14. až 15. století. Ve 14. století byla komunikace vysypána štětem z říčních oblázků, nižších úrovní se zde ale již stavba nedotkla.

Prostor mezi divadelním průjezdem a bývalým jevištěm, kde byla studna, obsahoval po odstranění betonových podlah a svrchních dorovnávek, cihelnou dlažbu, která zčásti přiléhala v podobě plenty k masivní zdi, kterou druhotně využila. S plentou konstrukčně nesouviselo mladší schodiště s druhotně použitými kamennými prvky, které lze snad spojit až s další (mladší) cihelnou dlažbou. V interiéru divadla byly tedy zachyceny dvě fáze cihelných dlažeb položených nad sebou. V úrovni starší dlažby byly nalezeny čtyři symetricky rozmístěné cihelné šachty hluboké cca 1,4 m a kolem zbytky dřevěných patek, na kterých musely stát těžké předměty nebo opory, neboť cihly pod nimi byly vtlačeny do mělkých prohlubní. Logické úvahy směřují k interpretaci situace jako zbytků technického zázemí (strojovny) divadla s mechanizmem pro ovládání opony, ale dvoufázová úprava podlah a dvojí situace na jejich dně (šachty a opory) mohou svědčit rovněž o dvojím využití téhož místa k rozdílným účelům. Podle historických zpráv se nabízí primární využití pro potřeby kočárovny zbourané roku 1788 a druhé pro divadlo, které mohlo být započato svým budováním již v témže roce.

Po kompletním odstranění dlažby byly v těchto místech lokalizovány pozůstatky staré komunikace (vozové cesty) z 16. století, která byla snad místy již zpevněná kamenem. V jejím okolí bylo možné identifikovat také několik soudobých zahloubených objektů. Po sejmutí vrstvy ze 17. století byl poblíž bývalé štoly městského potoka nalezen výkop, který obsahoval pozůstatky dřevěného vodovodu s železnými spojkami a další na něj kolmo orientovaný liniový výkop velice podobné povahy, který však již nebyl archeologicky zkoumán, neboť jeho dno nebylo v kolizi se stavbou. Další aktivity, hlavně kůlové jámy a vpichy, svědčí v těchto místech o blíže neznámých aktivitách již v pozdním středověku, kdy zde stával patrně dům se zděnými základy, který byl následně porušen mohutnou liniovou zdí, která byla odkryta rovněž na ploše 1 severozápadně anglického dvorku divadla. Tuto masivní zeď lze tak spojit nejdříve s rozmezím 15. a 16. století, a to až po zániku středověkého domu, po němž zde byly zbudovány blíže nespecifikované vodovodní a trativodné systémy.

Archeologický výzkum prokázal v prostoru dnešního zámeckého divadla pozůstatky vrcholně středověkého osídlení ze 13. - 14. století, které zasahovalo také do prostoru zámeckého příkopu, jenž tak můžeme bezpečně považovat za pozůstatek středověké hradní fortifikace, která mohla vzniknout nejdříve ve 13. století. Mladší terénní úpravy ze 14. století tu dosavadní osídlení přerušily. Bezpečně lze pak říci, že současně s příkopem byla nejspíše zbudována také zděná kamenná hradba stavěná na maltu, která však nebyla archeologickým výzkumem až na drobné stavební aktivity, zachycené ve vrstvách, přímo prokázána. Pokud bychom ale porovnali situaci geologického podloží z technického dvora a zámeckého příkopu, pak zjišťujeme hloubkový rozdíl 5 – 6 m, což by mohlo rovněž značit, že středověké sídlištní objekty zastižené v příkopu u divadla využily paraziticky starší zemní fortifikaci. Podoba dnešního příkopu odkrytého archeologickým výzkumem vypovídá až o aktivitách před počátkem 14. století, kdy bylo jeho dno dodatečně prohloubeno. Mění se tak zčásti teorie, která do těchto míst kladla až vybudování vlastního renesančního opevňovacího systému nově přistavěného zámku s předsunutými pětiúhlými bastiony a příkopem na konci 16. století (Plaček 2001, 670). Nezbývá než dodat, že příkop při budování renesančního opevnění pouze navázal na starší středověkou hradní fortifikaci, která tu již před tím byla.

Během výzkumu v zámeckém příkopu byla analyzována rovněž situace související s konstrukcí východního nárožního rizalitu. Po začištění základových zdí vyvstaly nové poznatky, které dokazují, že v době, kdy se ještě jednalo o bastion, došlo k jeho významnému poškození. Část lícní zdi se zřítila a později byla při doplňkové konstrukci nárožní bosáže, ve smyslu konstrukční opory, opět dostavěna do podoby rizalitu. Na základě stratigrafických poznatků, které souvisely s rekonstrukčními pracemi lze díky tomu připustit, že k poškození bastionu mohlo dojít například během obléhání opevněného komplexu vojskem protihabsburských povstalců Štefana Bočkaje roku 1605, během kterého byla poškozena část hradby ležící mezi zámkem a městem a následně mohla být vedena čelní palba proti předsunutým zámeckým bastionům z prostoru dnešního předzámčí. Zajímavou se jeví také situace u druhého severozápadního rizalitu, do něhož byla při jeho přestavbě zabudována štola k odvodu vod z hlavního zámeckého nádvoří a prevét, z nichž byla dotována splašky podzemní jímka zřízená sekundárně z bývalého sklepení zaniklého „renesančního“ domu. Štola byla zjevně zabudována do původního vchodového otvoru, který spojoval bastion s přilehlým příkopem. Podobně lze snad vidět i pozůstatky zazděného průchodu lokalizovaného během stavby technického zázemí VZT na ploše 5 mezi dnes zasypaným příkopem a doposud zazděnou suterénní chodbou v domku zahradníka, která ještě dnes navazuje na menší hranolovou věž stojící osamoceně u jihozápadního nároží jízdárny v pásmu prokázané městské hradby ze 17. stol.

Novým zjištěním jsou dále základy neznámé zděné cihelné stavby, a další, které stály před podélnou stranou španělské konírny. Liniový výkop inženýrských sítí tu pravděpodobně proťal okrajovou část cihelného altánu, který zde měl být vystavěn kolem roku 1718, jenž se však do dnešní doby nedochoval (Hodeček et al. 2010,7-8). Druhá stavba je však evidentně staršího založení, nikoliv však středověká. Zcela teoreticky by se mohlo jednat o objekt, který předcházel stavbě španělské konírny, nebo s ní dříve souvisel.

Součástí výzkumu je rovněž zpráva o geofyzikálním průzkumu georadarem (Machová – Milo – Vágner 2014) s cílem identifikace a lokalizace struktur archeologického a inženýrského charakteru. Výzkum přinesl zjištění významné anomálie v prostoru severozápadního interiéru jízdárny, která by mohla signalizovat základy nebo suterén dalšího zaniklého domu (plocha 3), který nebyl záchranným výzkumem vzhledem k jeho mělkému dosahu zachycen. Zachyceny byly rovněž tři zděné patky, které pak byly archeologickým výzkumem odkryty a zdokumentovány. Další anomálie byla doložena v chodbě zámeckého divadla (Plocha 4), kde nebylo možné objekt identifikovat díky malému hloubkovému dosahu sond.

Mimořádné měření bylo provedeno také na vnějším severovýchodním okraji zámeckého příkopu (Plocha 6), kde se podařilo zachytit anomálie vykazující složitější strukturu – snad zahloubené objekty (sídlištní a sloupové jámy ?). Vzhledem k jejich možnému poškození recentními inženýrskými sítěmi však nelze ani naznačit jejich možné stáří. Jejich terénní projevy lze však očekávat v nevelkých hloubkách – cca 0,2 – 1 m od úrovně dnešního povrchu.

Závěrem lze konstatovat, že záchranný archeologický výzkum na stavbě „Národního centra divadla a tance“ byl vysoce přínosný jak pro archeologii, tak pro vlastní národní kulturní památku zámek Valtice, ke kterému opět přibylo něco málo nové historie, která nám pomáhá dokumentovat mimořádně složitý vývoj tohoto významného knížecího komplexu, ležícího na pozmezí Rakouska a Moravy, s kontinuálním vývojem od vrcholného středověku po současnost. Je proto zcela zjevné, že nikoli náhodou byla tato lokalita zapsána také do seznamu světového dědictví UNESCO.

Mimořádně cenné jsou rovněž poznatky učiněné v předzámčí. Dokumentují vývoj středověkého města s jeho postupně budovanými fortifikačními systémy, citlivě začleněnými do organismu šlechtického sídla. Záchranný výzkum jen potvrdil, že při každém větším i menším terénním zásahu na půdě města a zámku, lze takřka vždy očekávat důležité nálezové situace, které by si zasluhovaly pozornost odborníků – archeologů, památkářů a stavebních historiků. Z těchto důvodů je třeba vždy zohlednit a upřednostnit kvalitní archeologický výzkum.

Datum vložení: 21.9.2022 | Datum aktualizace: 25.9.2023
Autor: Petr Vitula

Výzkumy

Číslo Název Realizace Vedoucí
2022/01 Valtice - zámek 2004-2021 PhDr. Petr Vituila, PhDr. Radmila Stránská, Mgr. Petr Kos
Použité prameny:
  • Bláha, J. 2012: Státní zámek Valtice – Zámecké divadlo, Zkrácený stavebně historický průzkum, Liberec.
  • Bohatta, H. 1952: Theaterwesen am Hofe des F)ürsten von und zu Liechtenstein, Jahrbuch der Geselschaft für Wiener Theaterforschung
  • 1950/51, 38-86.
  • Bretholz, B. 1930: Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Radensburg, Mustelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414, Sudetendeutsche Heimatforschung 3, Reichenberg – Komotau.
  • Čtyroký, P. – Havlíček, P. 2004: Geologická minulost Lednice a jejího okolí, In: Kordiovský, E. (ed.): Městečko Lednice, Lednice, 9-20.
  • Demek, J. – Mackovčin, P. (eds.) a kol. 2006: Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno.
  • Freising, H. 1931: Tagesbote LXXX ze dne 22.8.1931.
  • Hašek, V. – Měřínský, Z. 1994: Archeogeofyzikální prospekce na akci Valtice – zámek. Rukopis zprávy.
  • Hašek, V. – Měřínský, Z. – Plaček, V. 1996: Archeogeofyzikální prospekce odstraněného hradu ve Valticích ve vztahu ke stavebně historické
  • analýze zámku, Casteollogica Bohemica 5, 119-128.
  • Hodeček, D. – Czajkowski, P. – Mazal, P. - Bláha, J. – Kincel, T. – Bayerová,T. – Bayer, K. 2010: Stavebněhistorický průzkum Státního zámku
  • Valtice I, Severozápadní předzámčí. NPÚ Praha.
  • Hromada, J.: NZ v archivu AÚ AV ČR Brno.
  • Kejř, J. 1998: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha.
  • Komoróczy, B. 2000: NZ v archivu AÚ AV ČR Brno č. j. 1174/2000.
  • Kos, P. 2005: K moravským lochům, In: Merta, D. – Peška, M. (ed.): Nezděná obytná architektura raných měst ve střední Evropě a její vztah ke
  • zděné zástavbě, Forum Urbes Medii Aevi II., Archaia Brno, 166-183.
  • Kovárník, J. 1997: 10 let letecké archeologie na Moravě (a v bývalém Československu) 1983-1993, Přehled výzkumů 38/1993, 311-331.
  • Kovárník, J. 1999: Výsledky letecké archeologie na Moravě v r. 1995, Přehled výzkumů 39/1995, 505-516.
  • Kroupa, J. 2006: Zámek ve Valticích v 17. století, Zámek ve Valticích v 18. století, Studie z dějin umění, Brno, 77-103, 105-136.
  • Kuča, K. 2011: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha.
  • Meiler, A. 1850: Regesten Zur Geschichte Der Markgrafen Und Herzöge Österreichs aus dem Hause Babenberg, Wien.
  • Měřínský, Z. - Plaček, M. 2001: Vývoj hradu, města a jeho opevnění do pol. 17. stol., in: Město Valtice. Brno-Valtice, 133-154.
  • Nekuda, V. 1961: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno.
  • Plaček, M. 1993: Valtice – zámek, stavebně historická analýza. Rukopis zprávy.
  • Plaček, M. 1996: Valtice – nový pohled na stavební vývoj zámku a města, Jižní Morava 32, sv. 35, 103-124.
  • Plaček, M. 1996a: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.
  • Plaček, M. 2001: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha.
  • Peška, J. 1987: NZ v archivu AÚ AV ČR Brno č. j. 740/87.
  • Skutil, J. 1930-35: Moravské prehistorické výkopy a nálezy 1931, Obzor prehistorický IX, 1930-1935, 158.
  • Švecová, R. 2000: Státní archeologický seznam České republiky.
  • Unger, J. 1968: Tvrziště na zaniklé osadě Aloch u Valtic, Vlastivědný sborník Jižní Morava 4, 85-89.
  • Unger, J. 1970: Nejstarší dějiny katastru ve světle archeologických nálezů, in: Zemek, M. a kol., Valtice. Brno-Valtice, 24-31.
  • Unger, J. 1970a: Středověké nálezy na zámku ve Valticích (okr. Břeclav), Přehled výzkumů 13/1968, 65.
  • Unger, J. 1978: Funde mittelalterlicher Keramik aus Valtice (Bez. Břeclav), Přehled výzkumů 21/1976, 89.
  • Vitula, P. - Stránská, R. 2011a: Státní zámek Valtice. Zpráva o záchranných a zjišťovacích archeologických výzkumech zámeckého areálu v
  • letech 2004-2011. Archiv NPÚ ÚOP v Brně.
  • Vitula, P. - Stránská, R. 2011b: Státní zámek Valtice – Jízdárna, Zpráva o archeologických situacích ve zjišťovacích sondách. Archiv NPÚ ÚOP v
  • Brně.
  • Vitula, P. – Stránská, R. 2012: : Státní zámek Valtice – Divadlo, Zpráva o archeologických situacích ve zjišťovacích sondách. Archiv NPÚ ÚOP v
  • Brně.
  • Wilhelm, G. 1944: Baugeschichte des Schlosses Feldsberg, Brünn-München-Wien.
  • Zajíček, J. 1933: Eine vorgeschichtliche Siedlungsstätte in Feldsberg, Feldsbergerzeitung III, č. 6 ze dne 5.2.1933, 15.
  • Zbranek, H. 2013: Revitalizace objektu č. p. 239 Valtice o objekt přípojka SO-06 NN. Rkp. Nálezové zprávy NZ 18/13 uložené v archívu Archaia
  • Brno, o.p.s. Brno.
  • Zemek, M. 1970: Město v době předhusitské (1300-1415), in: Zemek, M. a kol.: Valtice. Brno-Valtice, 45-58.
  • Zemek, M. 1970a: Město v době pohusitské (1416-1648), in: Zemek, M. a kol.: Valtice. Brno-Valtice, 59-76.
  • Zemek, M. 1970b: Nejstarší osudy města Valtic (-1300), in: Zemek, M. a kol.: Valtice. Brno-Valtice, 32-44.