Na jihozápadní Moravě asi 18 km od Znojma se nachází složitý zámecký komplex někdejšího šlechtického sídla ve Vranově nad Dyjí. Je situován na výrazné skalní ostrožně nad hluboce zařezaným údolím s meandrující řekou a stejnojmenným městečkem, které se v současné době nachází pod hrází rozlehlé vodní nádrže. Jde o pozoruhodný architektonický skvost vznikající po dobu několika století od raného středověku až do 19. století.

                                                                  Petr Vitula - Radmila Stránská

Stručná historie a stavební vývoj vranovského zámku

První krátká písemná zmínka o hradě je v Kosmově kronice z roku 1100. V té době šlo patrně jen o prosté hradisko dřevohlinité konstrukce. Nejspíše již od začátku na hradě, který příslušel ke znojemskému údělu, sídlil nižší zeměpanský úřad s kastelány v čele. Ti jsou později nazýváni purkrabími. V letech 1234, 1239 a 1256-62 jsou uváděni postupně Albert, Vilém Schenk a Vikart z Trnavy. Není vyloučeno, že právě s nimi lze spojovat počátky kamenného hradu nejprve v podobě hranolové věže v místě sálu předků. Zprvu obytná věž byla později přestavěna na kapli jak je vidět na vedutě ze 17. stol. K věži se přimykala 2 m silná kamenná hradba obepínající plochu o rozměrech přibližně 100 x 35 m. V jejím jihozápadním nároží byl do hradby vetknut vysoký válcový bergfrit s břitem o průměru zhruba 8 m střežící vstupní bránu. Stál až do 2. pol. 18. stol. a je zachycen ještě na vedutě F. B. Wernera. Před ním byla přírodní rozsedlina upravená do tvaru mohutného šíjového příkopu. Hlavní obytnou budovou v období vrcholného středověku byl patrový palác, jehož relikty se dochovaly v suterénu severovýchodní části areálu. Přestavba na kamenný hrad probíhala nejspíše ještě za purkrabího Alberta II., který patřil do okruhu věrných krále Přemysla Otakara II. až do jeho smrti v bitvě na Moravském poli v roce 1278. Poté Vranov připadl nakrátko vítěznému Rudolfovi, ale vzápětí byl navrácen králi Václavovi II. Na sklonku jeho vlády mohlo být jednoduché předhradí obehnáno kamennou hradbou a u jeho vstupní brány vyrostla dosud stojící hranolová věž. Předhradí, které mělo tvar nepravidelného polygonu se dochovalo v původním rozsahu a od západu ho chránil mohutný příkop využívající mohutné přírodní průrvy. Po smrti Václava III. se Vranov dostal do rukou Jindřicha z Lipé na základě smlouvy z roku 1323 podle níž král Jan Lucemburský směnil s Jindřichem Vranov s Jevíčkem za Tachov. Po smrti Jindřicha Vranov převzal jeho syn a poté byl hrad vrácen markraběti Janu Jindřichovi. Za purkrabího Petra Hechta z Rosic (1354) byl patrně vystavěn nový palác pod jihovýchodní částí terasy a přestavěna obytná věž na kapli. Nejspíše v té době byla přistavěna i věž využívaná k dopravě vody z řeky Dyje. Dalšími purkrabími byli Sezima z Janštejna (do roku 1375) a bratr Jíry ze Mstěnic (1411), kteří opevnili jižní přístupnější stranu 1 m silnou hradbou s cimbuřím, čímž se zde vytvořil parkán. Roku 1421 král Zikmund zastavil hrad Smilovi Bítovskému z Lichtenburka a po něm zástavu drželi jeho syn Jiří z Bítova se svými bratry. Ti opět zkvalitnili opevnění tak, že později odolalo i švédským vojskům. Do roku 1440 hradbu ještě zesílili přistavěním šesti hranatých dovnitř otevřených věží a vylámán či prohlouben byl i další šíjový příkop. Příkopy musely být překlenuty mostem s mostní věží na mezilehlém skalním hřbetě. Existují jisté náznaky, že před polovinou 15. stol. byl Vranov obléhán královským vojskem, avšak jeho dobytí je sporné. Konečnou podobu středověkému opevnění dali Jindřich z Lichtenburka a jeho synové. Rozšířili předhradí o novou pozdně gotickou budovu s teplovzdušně vytápěnou hradní lázní a opravili mosty mezi nimiž zřídili barbakán. Roku 1499 sice dosáhli uvolnění vranovského panství z lenního statutu, ale roku 1516 postoupil Albrecht hrad Archlebovi z Boskovic. Ten v roce 1522 postoupil Vranov Pernštejnům a poté se zde až do roku 1552 usadili Zdeněk Meziříčský z Lomnice a jiní často se měnící majitelé. Teprve až po roce 1570 držela panství delší dobu Estera z Dietrichštejna a její nástupci. Raný novověk přinesl změnu architektonického slohu, který akceptoval zvýšené nároky na pohodlí. Proto byl zadní hrad přestavěn renesančně. Raně gotický palác byl prodloužen směrem na západ k bergfritu, směrem na východ pak až k hranolové věži s kaplí. Předpokládat můžeme i prodloužení protějšího vrcholně středověkého paláce a vyloučeno není ani přepažení nádvoří příčným křídlem. Renesančně bylo přestavěno i předhradí. Celý dvůr postupně obklopila hospodářská a obytná stavení, která pohltila i věž. Jeho celková dispozice se dodnes dochovala v podobě z první poloviny 17. stol. I opevnění bylo doplněno hliněným plošinovým valem podél jižní parkánové zdi. Období středověku a raného novověku uzavírá trojí švédské obléhání v letech 1641 a 1645 a požár v roce 1665, který dokonal zkázu hradní architektury. V roce 1680 se novými majiteli stali Althannové, kteří položili základ zcela novému Vranovu. Koncem 80. let 17. stol. za Jana Michala II. z Althannu začalo bourání zbytků hradu, aby se uvolnilo místo pro plánovanou novostavbu. Zachovány zůstaly jen hradní věže. Výstavba trojkřídlého zámku s přilehlým sálem předků a rodová hradní kaple Nejsvětější Trojice na výběžku pod předhradím trvala celé století. Za autora monumentálního sálu předků je považován vynikající vídeňský architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (1656-1723), avšak podíl na tom může mít i Domeniko Martinelli (1650-1718), který pro hraběte Jana Michala II. pracoval v blízkých Jaroslavicích. Dostavěn a vyzdoben byl již v roce 1695 a měl oslavit šlechtický rod. V letech 1689-1727 byla vystavěna opět podle Fischerových plánů zámecká kaple Nejsvětější Trojice s kryptou, v níž jsou pohřbeny ostatky celkem 13 osob především příslušníků  rodu Althannů. Výstavba vlastního zámku pokračovala za Marie Anny z Althannu a dalších příslušníků tohoto rodu. Východní křídlo bylo dokončeno v roce 1730, jižní a západní křídlo pak v roce 1780. Tím vznikl rozlehlý čestný dvůr obklopený trojkřídlým palácem. Vranovský zámek spolu s panstvím koupil v roce 1793 rytíř Josef Hilgartner Lilienbornu, který uskutečnil na zámku některé klasicistní úpravy, dotvořil krajinářský park s bažantnicí, oborou a loveckým letohrádkem a zbudoval konírny s kočárovnou před vstupem do zámeckého areálu. V 19. stol. zámek patřil polské aristokratické rodině Mniszků a s ní spřízněným Stadnickým. Tyto rodiny zanechaly svou stopu v kvalitních nástěnných malbách, dále v empírové přístavbě průčelí koníren i kočároven a konečně i ve zvelebení zámeckého lesoparku. Od roku 1945 je vranovský zámek majetkem státu a spravuje ho Národní památkový ústav.